čtvrtek 10. prosince 2020

Tak už to přišlo!

 Vždycky jsem si klepala na hlavu, když se ženský mohly zbláznit z toho, že UŽ JIM BUDE. ja nevim, 40. Až do teď. Za rok mi totiž bude 40 a...

Bulvár moc nečtu, tak jeden, dva články za měsíc někde na netu. Teď na mne vykoukla snad Kim Kardashian nebo vimjakdo, uz nevim, ale stála tam věta jako "ve svých 40 letech toho stihla už pomerně dost". Chm. Co jsem stihla ve svých - skoro - 40 letech já? 

Vychovávám děti, to je ta nejtěžší práce, resp. nejdůležitější, o tom žádná. Nedávno jsem si říkala, že při ní je třeba pořád myslet na cíl: vychovat dobrého člověka. Nemusí to být ředitel zeměkoule, (to už je stejně obsazeno mým bejvalým), ale prostě DOBRÝ člověk. 

Nedávno jsem viděla takový hezký obrázek, hele: 


Hele ale jako, samozřejmě, že nejsem vždy dokonalá, používám ulehčováky a zkratky typu počítač, jinak by mi taky mohlo mrdnout. To byl i jeden z důvodů, proč jsem si zavřela vrátka v Praze. Konec služebního poměru. Bejt tam se synama sama, asi by mi prostě fakt mrdlo. Musím bejt tam, kde nejsem sama. Takže buď Německo nebo Rychnov. Mental Health First!

Co dál, no, tak práci hledám, někdy mám dojem, že vím naprosto přesně, co chci dělat, někdy naopak. Spíš je to víc věci a nějak mi nevychází ten průnik, zatím, ale třeba se k tomu časem dopracuju, čas na přemejšlení a zkoušení teď mám. 

No, tak co jsem tak ještě dokázala v těch skoro 40? Trápěj mě zuby, blbý indispozice + jiné starosti v pubertě, takové té pozdní, typu vyhulím krabku, přijdu domů opilá a plácnu s sebou do postele a spim. Ach jo. 
Tloustnu, ale to mě žíly netrhá. To asi proto, že jsem se se na život přeci jen začla koukat optikou věku. pro mladý jsem vyžilá matka, pro starší jsem kost. Hlavní je, že děti už mám, takže na ně chlapa nepotřebuju, takže.. asi tak :)

Co dál, jsem sběrač věcí, taky se mi hodí na focení, ale naštěstí je druhou stranou i posílám dál, i když asi míň, než víc. To je taky teda zásluha.. ale jako jo, v maličkostech vidím poklady.

Co dál...

Za rok mi bude 40. Chci bejt zdravejší? Jo,proč ne. Chci vědět, co chci dělat? Jasan. Chci se učit? Zatím ještě jo, dokud mi to leze do hlavy a dokud mi nemrdne.

Tak to asi bude chtít udělat si nějakej akční plán. A vyhodit pár věcí, tím začnu, je to jednodušší. 
Takže mně omluvte, jdu do sklepa třídit. 



úterý 20. října 2020

Kolik, tak kolik!

 Těmito slovy končil jeden blog mojí kamarádky Adély. Kolik? 38 let a 7 měsíců. A několik dnů. Právě na ty se ptala, když už nemohla počítat roky a měsíce. Jeden tuší, druhej neví. A u dalšího se to dá předpokládat, protože už není nejmladší.

Jasně, Medě Mládkový je 100, nebo už 101? A není jediná, ale vzato čistě matematicky, čím vyšší věk.. tím vyšší "šance". Jsem na to hrozná a nemůžu si pomoct. Chodím uklízet k 90letejm sousedům a minimálně jednou během těch dvou hodin mi proletí hlavou: Nevidíme se dnes naposled? Kdoví. Oni se také střídají v nemocnici, poslední dobou. Nejdřív tam byla Barbel, pak Reinhardt, teď je zas Barbel. Reinhardtovi se chodí čím dál tím hůř, neumí si zapnout pračku, dnes jsem mu ohřívala oběd.

Minule tam byly dvě paní, to už tam byl sám, nějaká sociální služba. Říkal pak, že možná taky pujde zas do nemocnice. Ale nešel a když jsem se ptala na Barbaru, jak jí je, nevěděl, a nevěděl ani, ve které nemocnici je. No tak to jako pardon, wtf! On teda blbě slyší, ale Barbel rozumí dobře. Já na něj dělám posunky a mluvím nahlas, dnes jsem mu i na lísteček napsala "olej", když nevěděl, co chci. Nemá, smažej na margarínu. No, to zas asi byla nějaká reklamí masáže někdy, žejo. Dal mi krabičku, kde bylo asi tak nevim, gram margarinu? Na vyškrábání. Jako fakt jsem se snažila, bylo toho tak na špičku nože a ještě to pak po mně doškrabal. To se pozná nějaká úcta k potravinám, k věcem, zažitý nedostatek. Jasně, proč by to vyhazoval, když v tom ještě něco je. Byť je to sotva vidět. Při dneším nadbytku, a to mluvím i o nadbytku typu "máme co jíst, můžeme si kupovat i zeleninu a ovoce", se to jen tak nevidí. 

Zato já vidím. V babičkách a dědech vidím holky a kluky. Že i já jsem pořád malá holka, vevnitř, jen mám děti, to jsem už psala. A proč by to mělo bejt jinačí, až budu mít vňoučata? Esi se jich teda dožiju.

 Protože kolik, to nikdo neví. Možná tam příště nebudou oni, možná já.

neděle 23. února 2020

Po sto letech v kině...německym aneb splnil ten film moderni pozadavky?

Osmiletému synovi jsem dloooouho slibovala, že pujdeme do kina, tak lehce po vysvedceni, venku hnusně, konečně jsme šli. Na výběr bylo asi ze 4 filmů, jedno bylo ledový království dva, jedno o partě holek, pak nějaký trpaslíci nebo kýho výra a poslední modrej ježek Sonic a Jim Carrey k tomu.

Takže ježek. Je to podle nějaký hry nebo jako se to prolíná, já znám jen Farmville na Facebooku a Tetris, žejo, mladej by u toho nejradši seděl den i noc, takže to byla jasná volba.

Hele sedadla se dali trochu sklopit, před něma řada pro nohy jak blázen, takže čurat moh člověk jít aniž by zvedl celou půlku řady, když sedí uprostřed. No ale drinčíček s popkroníčkem jsme si nekoupili, přeci jen za 7 euro si radši koupím třeba 4 popkorny a 4 koly v krámě. Já vím, zážitek.. ale nedělám ve VW. Nedělám nikde.

No, hlavni hrdina filmu: fešný policista, a ano, bílý hetero muž, ajajaj, ale pozor - chodí s černoškou. Na konci filmu odhalili, že jsou i svoji. Takže dobry, nemusí se to předělávat jako, chm, co jen to bylo? No prostě serial o chlapech,kde bylo malo žen nebo naopak, už nevím.

Hele, poslední, co bych chtěla, je bejt nějak nespravedlivá nebo zaujatá nebo vímjáco, ale porad nechapu, proč by třeba ve Chcete mně měl bejt krokodyl, když je to o psech, ale tak okej, třeba i krokodýl hledá páníčka...

No tak jednomu stereotypu jsme se vyhnuli, ale pozor pozor! Hlavní zloun mi nejdřív připomínal Freddieho Mercuryho, taky tam v tom filmu hrála  tadle písnička, ale...

ale čím víc jsem se na něj koukala, hele byl to Áda jak vyšitej! Ty grimasy, knír, vlna a ještě no prostě holt mluvil v německým kině německy, no... to byla konečná :))

Pěkně jim amíci naložili, no trochu mi bylo těch Mutti a Vati líto, už tak jsou z toho dost v prdeli, viď, miliony jsou miliony... a teď toto. Ještě mu jeho poskok, a pozor, ten byl takovej jako arabskej typek, to taky nebylo uplně za jedna, mu nabizel mliko od rakouskejch koz, protoze... a nevim, to jsem nerozumela, ale jestli pak tam nebylo neco, ze jako vime odkud vítr vane...
No kdo ví, já ne. Ale poslal ho s tím do řiti.

Když už mi to přišla nuda, polda se kamosi s jezkem, haha, přišlo překvapko, kdy jsem se nahlas zasmala. Motorkari je chteli zmlatit, pac si mysleli, že to jsou....hisptři :)))

Pravda je, že jsem takova skryta hispteří prabába, možná proto jsem proti nim vysazená, že unifikovali protiproud, kterej je teď mainstreamem...acho jo, vemena.

Ale jinak dobry, spad to většinou mělo, happyend taky, jen Áda byl na konci plešatej, ale obrazovka velká, nikdo po mně dvě hodiny nic nechtěl, takže spoko.
Amen.

neděle 24. února 2019

Sex is in the air

Chlap jak hora, široká ramena, útlý pas, na sobě jen trenýrky. Takové ty přiléhavé. I takoví jsou hoteloví hosté, co potkávám na chodbách. Prej někoho vyhlíží. Aha. Ve 12 v poledne  v sobotu? Nebo někoho ohlíží, ha!

Zatímco vy v sobotu vyflusnete po náročním týdnu, já sedám na kolo a vyrážím do víru velkoměsta - hákovat. Pracuju o sobotách. Jen  o sobotách. Venku nula stupňů, ale dá se to. Aspoň nějakej pohyb mám, aspoň to kolo! To je můj tělocvik na mateřský. Myslím na mamku. Uklízí. Když jsme byly malé, uklízela v bance. Nejepší byly děrovače plný koleče barevnýho papíru! A vůbec celá ta banka tak nějak zvláštně voněla. Pak kravín, psí útulek a zase úklid.

Taťka dřív kupoval dřevo pro dřevařský závody, pak kvůli personální neshodám, tak se to říká, že, učil na učňáku, o dřevě, na starý kolena dělal v kotelně a byl rád, že tu práci má. Dcera uklízečky  a kotelníka. A vnučka bachaře, mimo jiné. Děda Slávek ho dělal  na Mírově, pozdějc pak hlídal prasata v prasečáku. Jestli si myslíte, že při tom každej den lil, máte pravdu.

Chodila jsem s klukem z hóóódně bohatý rodiny. Trička, co si jeho tatínek, český miliardář, kupoval na dovolený a ani jednou neměl na sobě, jsem vozila mému taťkovi. Styděla jsem se, až se začnou ptát, co dělaj moji rodiče. Dnes se stydím, že jsem se styděla.

Slyšela jsem, že když člověk někoho za něco odsoudí, sám to pak musí prožít. Nebo jeho nejbližší. PAk teprvá pochopí, že nemohli jinak. Já bych možná mohla jinak, s vejškou a voškou, než stlát postele a mejt hajzly.  Ale tak či tak,  mám hotely ráda,  v roce   2003 jsem vítala hosty v hotelové restauraci v Coloradu, ve Vailu. O jednom hotelu se mi navíc opakovaně zdá. Jsou tam úzké chodby, dlouhatanská chodba, pak schody. Někdo mne tam honí a já se tam proplétám mezi patry a schovávám se po pokojích. Odsoudila jsem někdy mamku za to, že uklízí? Kdo ví.

Když už jsme u těch mezitpater - dnes jsem zase uklízela společně s Mae. O čem se bavíme? No tak i o chlapech. Říkala jsem, že mám doma fakt jako pořádnýho Němce. Jako ne obrovskýho, ale na pořádek. Já. Zastánce hesla "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos." Tak, to zní líp,  než starý prase, že jo. Mae říkala, že bych si spíš měla najít nějakou přítelkyni. Jako aby uklízela. A taky že ty moje černý pracovní kalhoty jsou sexy. A to jsem jí ještě nevyprávěla, že v tý Americe byla moje šéfová v tom hotelu jedna super praštěná Indka, která pro mě měla slabost a jednou přišla do práce v mejch kalhotech. Každej den v čistejch, žejo.

Minule na mě vybafl černoch.  (Ježiš může se to dnes vůbec říkat?) Ale fakt pořádnej! Teda vybafl, jen tak mručel, mmm, hmmm, hhhh. Vypadal, že ještě spí. Po chvíli mi došlo, že na ty dveře klepala kolegyně, co už je o dvacet pokojů dál. Německy řikám, že vše je její vina, to ona klepala! Ale rozumí mi? Vim já, odkad je? Z Jižní Karoliny nebo z Německa? Za tu Karolínu může Chaloupka strýčka Toma, co jsem četla jako malá. Můžu já za to, že jsme ji měli u babičky? Peace! Bro.

Z vedejšího pokoje vykoukl další chlap jak hora, tentokráte běloch. Široká ramena, útlé boky, těsné trencle. Prej někoho vyhlíží. To je ale náhodička, že zrovna uklízím pokoj přímo naproti jeho dveřím!
Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, ale  i když už dveře zavřel a já šla pro něco do vozíku na chodbu, začala jsem se nakroucat. Ano, dveře mají kukátko. I hlavou jsem pohazovala, vlasy odfukovala z čela a ty boky, to holt je těch sedm let latiny, že se tak vlněj. Samy! Jen se podívej, co mít nebudeš!

Já vím, celej žhavej, co. Naproti hotelu je diskoška, nebo jako taneční klub, víc sálů. Taky jsem tam x krát byla. Nikoho si kluci nepřivedli? Nebo přivedli a vyhodili? Než přijde uklízecí rota. Kdo ví. Byla jsem já vlastně někdy takhle na hotelu? Ale jo, byla. Po zápasech, kde jsem fotila. Slovo dalo slovo a jela jsem s jedním mužem, se kterým jsme se tam potkávali pravidelně, na hotel. Já byla tou dobou sama samotinká, s malým synem, on  také s malým synem a... s manželkou. Ty jsme teda s sebou neměli. Po cestě jsme si povídali o našich dětěch. Muž a žena jedou spolu na hotel a bavěj se o svých dětech. Taxikář, a asi i nikdo jiný, by nevěřil, co se tam pak stalo. Nestalo se totiž nic. Řekla jsem, že se chci jen tulit a čau. Že je pohodlnější jet někam tágem, než se nočníma tramvajema crcat přes půl Prahy, to jsem mu nevysvětlovala. Ale s výrazem panenky Marie jsem ho ujistila, že ráno bude rád, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Vrtá mi hlavou ta Mae. Říkala, že bysme spolu mohly jít tančit. Taky má doma pořádnýho, jako pořádkumilovnýho Němce, ale asi nerad tančí. Tak pujdem a uvidíme, žejo. A to jsem se bála, že bych mohla zažít nudnej pracovní den.


pondělí 18. února 2019

Tenkrát poprvé sama

Minule se mne v hotelu ptali, zda chci příště už být sama. No jasně že jo! Třikrát jsem očumovala, teda nejen, stlala jsem, hajzly myla, je na čase osamostatnit se.  Takže říkám, že jo, když to nepůjde, budu brečet a volat  o pomoc.

Ráno v tý místnosti, kde se rozdává plán kdo, co, resp. kde", se nás sešlo šest. Tři Polky, dvě Filipínky a já. Hele bylo za minutu devět a naše šéfová, Němka, tam nebyla. Začal mne polejvat pot, že snad přijde pozdě a mně se zhroutí svět, Němka a pozdě!! Ale přesně v  devět stála  na značce. Aby toho nebylo málo, jmenuje se paní Chytrá. Ale tak oni to maj hodně rádi, takový ty konkrétní jména, na úřadu pro imigranty jsem dvakrát chytla paní Pusu. Frau Mund. Ředitelka školy: Dlouhá. Stejně tak ulice: Glück Strasse! Ulička štěstí! Luft Strasse! Vzdušná! Hamburger Strasse! Adolf Strasse!
A tak dále.

Ale neutíkejme od práce, že. Než přišla paní Chytrá, holky koukaly, že je 60 odjezdů, tj. při šesti lidech 10 pokojů na jednu + se uklízí i zůstavším, když to chtějijou. Tipovala jsem, že budu mít asi míň pokojů, než 10 a taky že jo: pět, z toho čtyři odjezdy a jeden "Bleibe", tak říkají těm, co zůstávají. Limit na jeden pokoj je 25 minut, tak to o mne nemají valné mínění, pět pokojů, šest hodin :) Ne, byla jsem ráda, že jo, uplně stačí, že jsem si musela ráno odlakovat nehty, že.

První pokoj. Svléct povlaky deka, deka, velkej polštář taky dvakrát, malej taky, velký prostěradlo. V koupelně posbírat dvakrát velkej a dvakrát malej ručník, předložku, (tak schválně, kdo četl předkožku?), ev. žínky na obličej. To je to nejmenší. Povlíct - prostěradlo. Mae z Filipín mi ukázala dobrej trik, jak to prostěradlo rozkládat přímo na posteli. Pecka. Předtím je třeba odsunout postel. Začíná se od stěny, kde se kus prostěradla zašťouchne pod matraci. Sklad na prostěradle musí bejt samozřejmě vprostředku postele. Pak se pořádně zatáhne, aby nikde nebyla ani vlnka, jeden zadní roh, druhej. Postel se může přišoupnout a hurá na přední stranu, která je samozřejmě vidět hned poté, co host poprvé otevře dveře do pokoje, takže to musí  bejt eňo ňuno! Rovný jak pravítko a bez rejžky, bez záhybu, napnutý jak trenky, teda kšandy vlastně. Pomalu ztrácím kontakt s mateřským jazykem. Safrlotrdonnerwetter!

A uhladit. Potahat. Vytahnout. Zatáhnout. Namasírovat.  Poducat. Sklepat. Urovnat. Rožky pěkně do rožků! A kraje deky pěkně do přehybů. Deka, deka, polštář, polštář...

Všichni nesnášej polštáře! Musej se stavět ke stěně a samozřejmě nesmí mít žádné rýžky a záhyby. No zkuste si to doma! I deka musí, jak jinak, mít přehyb uprostřed, po zarovnání. A musí lícovat  s postelí a prostěradlem, jakož i s přehozem. Jak je něco blbě, Hausdamme je tu a opravuje. A  ukazuje znova a  znova, ale zároveň upozorňuje, že to nemůže po každým upravovat. Tak to je jasný, přitakávám.

Setřít parapet, topení na sněhovou vločku, závěs i záclonu dotahnout do krajů. Suchým hadrem televizi, nalepit leták o Pizza Deal, stůl nejdřív vlhkým, pak suchým. Tužka, blok, telefon, tablet, ovladač. Koš vysypat. Ve skříni lednice - v ní dvě lahve, na polici šití, houbička na boty a bible. Koupelna - zrcadlo přetřít, plochu u  umyvadla taky, kohoutky vyleštit, umyvadlo umýt a vysušit.  Přeleštit kosmetické zrcátko a otisky prstů na nádobě s mýdlem a fénu. Konec toaleťáku zahnout do trojuhelníčku. Papírový kapesník vystrčit z přeleštěného pouzdra taky do špičky. Koš vysypat, přeleštit. Nastříkat sprej do hajzlu, požďuchat štětkou, sestřít červeným hadrem. Přeleštit pouzdro na štětku na hovna. Okenou nastříkat stěnu u vany, vyleštit. I stěnu vyleštit - tu kachlicovou. nesmí tam být ani flíček. Podívat se z podhledu. I na zrcadlo. Tak neunikne ani noha. Teda skvrna. Vyleštit sprchu, kohoutky, držáky, chytáky a jo pozor! Podívat se pod špunt, pod ten velkej kulatej stříbrnej, nejen ve vaně, ale i v umyvadle. Dostala jsem nadáno, že pod špuntem, když se vytáhl, byl.....vlas! A jednou mi zůstal vlas na vaně a to jsem jich už asi 8 vymetla! Ale takovej pidivlásek jsem přehlédla. Objednám se zas na oční, esi nepotřebuju silnější čočky.

Narovnat ručníky dle předpisu, vyluxovat cimru, chodbu i koupelnu, kde to jde, setřít mopem, pod postel dát cedulku s datem úklidu a adie.

Tak jako hele, ruku na srdce, jsem skoro na vrcholu uklízecí kariéry! Když se řekne Německo - hned po válce vás napadne pořádek, že jo. A copak nějaký šmrdlání kanceláře, tam se jeden vlas na koberci ztratí, ale hotel, kterej si v dnešní internetový době  potrpí na recenze, že tam bylo čisto jak v klícce nebo jak se to říká, tak tam je to takovej vlas už průser! Já to chápu, taky bych nechtěla mít vlas ve vaně, nebo copak vlas,  co teprvá chlup! A kdybych věděla, že na tom wc prkýnku, kde teď sedím, byly před pár hodinama ještě zaschlý tmavěžlutý kapky, taky bych nejásala. Ale to je život. Hotelovej život.

Ale  abych teda nepřeháněla...jsme jen čtyřhvězda! Kdoví, co všechno dělaj v pětce.



pondělí 28. ledna 2019

Co dělám?


Stojím přede dveřmi se zatajeným dechem, ucho nalepené na nich. Klepu jednou, klepu po druhé…Nic. Pomalu je otvírám. Tma. Všude je tma, závěsy jsou zatažené. Jezukrist, na posteli se rýsují nějaké boule, snad v nich není někdo živý… nebo mrtvý? Kdo ví. Rozsvěcím, pořád je ticho, tak živý snad ne…

Pomalu našlapuji po vysokém koberci, každý krok zanechá stopu. Boule je celkem velká, ale člověk, člověk tam snad není. Leda druhá Otylie Vranská. Ale ne, je tam čisto. Teda čisto…
Jdu do koupelny, ve vaně vidím chlupy a vlasy. Komupak asi vypadly? Zkouška DNA?  A kdepak je ten člověk teď? Vidím šminky, růžový bačkůrky, tady bude nějaká slečinka, nebo chlapík v růžovém, kdo ví. Koukám do hajzlíku, žádný překvápko se nekoná, uf. Někdo nejdřív spláchne.
Na zrcadle jsou skvrny od vody, pryč s nima! Fleky jsou i na kohoutcích, na sprše. A ty vlasy, a ty vlasy!

Kontroluju prostěradlo na posteli – bez nehod. To i peřinu narovnám tak, jako by tam nikdo nikdo nespal. Nikdy! A polštáře, sodoma gomora! To je vyšší dívčí, toto, vysoká škola mi je tady naproso na prd. I VOŠka. I všechny ty kurzy, kam jsem chodila. Cvičit, cvičit, cvičit, trénovat. Nesnáším je! Každej je nesnáší, jak se později dovídám.

Prohodím pár doprdelí, vysavačem zahladím stopy v koberci a jdu o dveře dál.

Další pokoj, prázdný. Ale uplně prázdný. Polštáře rozrochňaný, 100 malejch křičících dětí na vás! Koukám pod postel, do skříní, do skříněk, do koupelny.. zase cizí vlasy! Kdo to asi byl? A kdo tam bude dnes odpoledne? Mají dojem, že v postýlce nikdo nespal, ve vaničce se nikdo nerochňal a přitom…jeden cizák za druhým!  A mezi nima jako stín se proplétám já.
Jednou týdně, šest hodin. To stačí. V Německu se tomu říká „Zimmermädchen“.