pondělí 18. února 2019

Tenkrát poprvé sama

Minule se mne v hotelu ptali, zda chci příště už být sama. No jasně že jo! Třikrát jsem očumovala, teda nejen, stlala jsem, hajzly myla, je na čase osamostatnit se.  Takže říkám, že jo, když to nepůjde, budu brečet a volat  o pomoc.

Ráno v tý místnosti, kde se rozdává plán kdo, co, resp. kde", se nás sešlo šest. Tři Polky, dvě Filipínky a já. Hele bylo za minutu devět a naše šéfová, Němka, tam nebyla. Začal mne polejvat pot, že snad přijde pozdě a mně se zhroutí svět, Němka a pozdě!! Ale přesně v  devět stála  na značce. Aby toho nebylo málo, jmenuje se paní Chytrá. Ale tak oni to maj hodně rádi, takový ty konkrétní jména, na úřadu pro imigranty jsem dvakrát chytla paní Pusu. Frau Mund. Ředitelka školy: Dlouhá. Stejně tak ulice: Glück Strasse! Ulička štěstí! Luft Strasse! Vzdušná! Hamburger Strasse! Adolf Strasse!
A tak dále.

Ale neutíkejme od práce, že. Než přišla paní Chytrá, holky koukaly, že je 60 odjezdů, tj. při šesti lidech 10 pokojů na jednu + se uklízí i zůstavším, když to chtějijou. Tipovala jsem, že budu mít asi míň pokojů, než 10 a taky že jo: pět, z toho čtyři odjezdy a jeden "Bleibe", tak říkají těm, co zůstávají. Limit na jeden pokoj je 25 minut, tak to o mne nemají valné mínění, pět pokojů, šest hodin :) Ne, byla jsem ráda, že jo, uplně stačí, že jsem si musela ráno odlakovat nehty, že.

První pokoj. Svléct povlaky deka, deka, velkej polštář taky dvakrát, malej taky, velký prostěradlo. V koupelně posbírat dvakrát velkej a dvakrát malej ručník, předložku, (tak schválně, kdo četl předkožku?), ev. žínky na obličej. To je to nejmenší. Povlíct - prostěradlo. Mae z Filipín mi ukázala dobrej trik, jak to prostěradlo rozkládat přímo na posteli. Pecka. Předtím je třeba odsunout postel. Začíná se od stěny, kde se kus prostěradla zašťouchne pod matraci. Sklad na prostěradle musí bejt samozřejmě vprostředku postele. Pak se pořádně zatáhne, aby nikde nebyla ani vlnka, jeden zadní roh, druhej. Postel se může přišoupnout a hurá na přední stranu, která je samozřejmě vidět hned poté, co host poprvé otevře dveře do pokoje, takže to musí  bejt eňo ňuno! Rovný jak pravítko a bez rejžky, bez záhybu, napnutý jak trenky, teda kšandy vlastně. Pomalu ztrácím kontakt s mateřským jazykem. Safrlotrdonnerwetter!

A uhladit. Potahat. Vytahnout. Zatáhnout. Namasírovat.  Poducat. Sklepat. Urovnat. Rožky pěkně do rožků! A kraje deky pěkně do přehybů. Deka, deka, polštář, polštář...

Všichni nesnášej polštáře! Musej se stavět ke stěně a samozřejmě nesmí mít žádné rýžky a záhyby. No zkuste si to doma! I deka musí, jak jinak, mít přehyb uprostřed, po zarovnání. A musí lícovat  s postelí a prostěradlem, jakož i s přehozem. Jak je něco blbě, Hausdamme je tu a opravuje. A  ukazuje znova a  znova, ale zároveň upozorňuje, že to nemůže po každým upravovat. Tak to je jasný, přitakávám.

Setřít parapet, topení na sněhovou vločku, závěs i záclonu dotahnout do krajů. Suchým hadrem televizi, nalepit leták o Pizza Deal, stůl nejdřív vlhkým, pak suchým. Tužka, blok, telefon, tablet, ovladač. Koš vysypat. Ve skříni lednice - v ní dvě lahve, na polici šití, houbička na boty a bible. Koupelna - zrcadlo přetřít, plochu u  umyvadla taky, kohoutky vyleštit, umyvadlo umýt a vysušit.  Přeleštit kosmetické zrcátko a otisky prstů na nádobě s mýdlem a fénu. Konec toaleťáku zahnout do trojuhelníčku. Papírový kapesník vystrčit z přeleštěného pouzdra taky do špičky. Koš vysypat, přeleštit. Nastříkat sprej do hajzlu, požďuchat štětkou, sestřít červeným hadrem. Přeleštit pouzdro na štětku na hovna. Okenou nastříkat stěnu u vany, vyleštit. I stěnu vyleštit - tu kachlicovou. nesmí tam být ani flíček. Podívat se z podhledu. I na zrcadlo. Tak neunikne ani noha. Teda skvrna. Vyleštit sprchu, kohoutky, držáky, chytáky a jo pozor! Podívat se pod špunt, pod ten velkej kulatej stříbrnej, nejen ve vaně, ale i v umyvadle. Dostala jsem nadáno, že pod špuntem, když se vytáhl, byl.....vlas! A jednou mi zůstal vlas na vaně a to jsem jich už asi 8 vymetla! Ale takovej pidivlásek jsem přehlédla. Objednám se zas na oční, esi nepotřebuju silnější čočky.

Narovnat ručníky dle předpisu, vyluxovat cimru, chodbu i koupelnu, kde to jde, setřít mopem, pod postel dát cedulku s datem úklidu a adie.

Tak jako hele, ruku na srdce, jsem skoro na vrcholu uklízecí kariéry! Když se řekne Německo - hned po válce vás napadne pořádek, že jo. A copak nějaký šmrdlání kanceláře, tam se jeden vlas na koberci ztratí, ale hotel, kterej si v dnešní internetový době  potrpí na recenze, že tam bylo čisto jak v klícce nebo jak se to říká, tak tam je to takovej vlas už průser! Já to chápu, taky bych nechtěla mít vlas ve vaně, nebo copak vlas,  co teprvá chlup! A kdybych věděla, že na tom wc prkýnku, kde teď sedím, byly před pár hodinama ještě zaschlý tmavěžlutý kapky, taky bych nejásala. Ale to je život. Hotelovej život.

Ale  abych teda nepřeháněla...jsme jen čtyřhvězda! Kdoví, co všechno dělaj v pětce.



pondělí 28. ledna 2019

Co dělám?


Stojím přede dveřmi se zatajeným dechem, ucho nalepené na nich. Klepu jednou, klepu po druhé…Nic. Pomalu je otvírám. Tma. Všude je tma, závěsy jsou zatažené. Jezukrist, na posteli se rýsují nějaké boule, snad v nich není někdo živý… nebo mrtvý? Kdo ví. Rozsvěcím, pořád je ticho, tak živý snad ne…

Pomalu našlapuji po vysokém koberci, každý krok zanechá stopu. Boule je celkem velká, ale člověk, člověk tam snad není. Leda druhá Otylie Vranská. Ale ne, je tam čisto. Teda čisto…
Jdu do koupelny, ve vaně vidím chlupy a vlasy. Komupak asi vypadly? Zkouška DNA?  A kdepak je ten člověk teď? Vidím šminky, růžový bačkůrky, tady bude nějaká slečinka, nebo chlapík v růžovém, kdo ví. Koukám do hajzlíku, žádný překvápko se nekoná, uf. Někdo nejdřív spláchne.
Na zrcadle jsou skvrny od vody, pryč s nima! Fleky jsou i na kohoutcích, na sprše. A ty vlasy, a ty vlasy!

Kontroluju prostěradlo na posteli – bez nehod. To i peřinu narovnám tak, jako by tam nikdo nikdo nespal. Nikdy! A polštáře, sodoma gomora! To je vyšší dívčí, toto, vysoká škola mi je tady naproso na prd. I VOŠka. I všechny ty kurzy, kam jsem chodila. Cvičit, cvičit, cvičit, trénovat. Nesnáším je! Každej je nesnáší, jak se později dovídám.

Prohodím pár doprdelí, vysavačem zahladím stopy v koberci a jdu o dveře dál.

Další pokoj, prázdný. Ale uplně prázdný. Polštáře rozrochňaný, 100 malejch křičících dětí na vás! Koukám pod postel, do skříní, do skříněk, do koupelny.. zase cizí vlasy! Kdo to asi byl? A kdo tam bude dnes odpoledne? Mají dojem, že v postýlce nikdo nespal, ve vaničce se nikdo nerochňal a přitom…jeden cizák za druhým!  A mezi nima jako stín se proplétám já.
Jednou týdně, šest hodin. To stačí. V Německu se tomu říká „Zimmermädchen“. 

čtvrtek 27. prosince 2018

Bezva "biják" Anthropoid

Po sto letech se zase začínám koukat na filmy, když děti spí. Vzpomínám, na které upozorňovali přátelé na Facebooku a už vím - operace Anthropoid.

Kdybyste se mně předtím zeptali, co to je, o parašutistech bych vám asi řekla. Jména už žádná a jestli Heydrich fakt zemřel, spíš bych jen tipovala. Aneb jsem další  z generace, co o dějepisu skončila někde u první republiky a to kdoví,  a  jestli jsem se sama  o historii zajímala -  tak to jako dost vlažně, minimálně po čas puberty.

Ovšem pozor! Vzpomněla jsem si, že když mne onehdá v roce 2007 chytnul revizor, protože jsem měla studentskou legitku a před měsícem mi bylo 26...a asi čtvrt hodiny se mnou lomcoval pod eskalátorama na Malostranské, než přijeli policajti, z batohu, za který mne držel, mi vypadla kniha Praha ve stínu hákového kříže, to si pamatuju. Takže nějaký zájem jsem měla, vlastně jsem i studovala na Masarykově univerzitě Evropská studia a mezinárodní vztahy a tam jsem si teprve dojela" ten dějepis až do konce.

Chm, ale vlastně až teď, když jsem se koukala na Operaci Anthropoid, mi fakt jako docvaklo, že vlastně Němci byli všude. Všude tam, kudy jsem chodívala do hospod či barů, všude tam, kudy jsem chodila do sekáčů, na procházku a kdovíco. Dvanáct minut filmu jsem přeskočila, možná to ještě dokoukám, byly to asi 13. a druhá od konce. Ten boj v kostele mi nedělal dobře.

Hned po filmu jsem si našla asi 20 článků o operaci, taky jsem hned koukala, kde je Resslova. Jasně, jméno znám, i jsem jí kolikrát procházela, ale ani bych nevěděla, že tam je nějaký kostel. Až dnes, v 37 letech mi to ale dochází, Praha je prošpikovaná těmito místy a jasně, pár jich znám. Český rozhlas, tam jsem to měla víc vžité a už jsem i vzpomínala, co a jak, ale jinak.. prostě mlha mlha nic, nebo skoro nic. A takhle to prostě nejde.

S dějepisem občas nastává problém, že ho člověk může vnímat jako něco nereálného, jako jenom" učivo, zejména pokud je v tu dobu mladiství a má učitele suchara, naučit, napsat test, zapomenout.  Díky bohu ale existují způsoby, jak si ty příběhy přivlastnit, jak je zažít a zařadit do vzpomínek, které jsme, zpravidla, nezažili.

A já se ptám, jak to udělat? Dnes už je naštěstí všude mnoho projektů, kde si děti můžou osahat" spoustu věcí na vlastní kůži. Napadla mne kavárně Potmě, sice nejde o historickou událost, ale osahání situace někoho jiného naprosto dokonalé.
Dale jsem vzpomněla, jak jsem byla v Trutnově na Open Air festivalu, býval v srpnu. Zrovna to vyšlo na 21.8. a v poledne se místo kapely z beden ozvalo:

čera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod. překročila vojska Sovětského svazuPolské lidové republikyNěmecké demokratické republikyMaďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.
V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.
Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom [všem][7] zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.
Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.
Předsednictvo ÚV KSČ

Všem nám ztuhl úsměv na rtech a to i přesto, že mnozí návštěvníci byly rozjařni po x pivech atp.
Zkrátka, zase jsme si to trošku tak jako přivlastnili.

Nejsem nějakej posranej nácek, mám jen Česko ráda. Mám ráda Prahu a mám ráda vesnici, kde máme chalupu. Záleží mi na tom, aby moje děti věděly, odkud jsou  a kdo jsou. A kde třeba zase jednou budou a co je třeba dělat, aby se nedělo, co se dělo. Teď jsme totiž shodou náhod ...v Německu.

O filmu stále přemýšlím, přemýšlím o těch lidech, o hrdinech, o tom, co vsadili všanc a jak můžu být já aspoň nějak nápomocná, aby o nich přemýšlelo více a více lidí. Ono se to nějak vyvrbí, to je jisté.
Tento je první krok.


neděle 21. října 2018

Tenkrát poprvé: dětské narozky chyba na chybě

No, tak i já jsem se nechala ukecat, že teda uděláme oslavu s kamarády. Syn oslavil sedmé narozeniny a díky bohu  bylo letos v říjnu letní počasí, tak to šlo udělat venku. A díky bohu za druhé teď bydlíme v domečku se zahrádkou. Ale zadarmo to nebylo a teď, resp. až teď vím, že sto a jedna věcí šlo udělat jinak. Otázka teda jak :)

Dětí jsme pozvali 11, nějaké ze školky, nějaké ze školy. Pozvánku jsme hezky vyrobili se synem, dali na ní jméno pozvaného, termín, čas, místo atp.. a pozvánky jsem dala synovi do školy, ať je dá dětem, do školky jsme je zanesli odpoledne do skříněk v šatně. Hosté se měli hlásit emailem, přihlásilo se jich sedm. Bylo nám teda divné, že se nepřihlásil sousedovic kluk, psala jsem i sms jeho tatínkovi, zda pozvánku dostali, ale bez odpovědi. No přísámbohu, měla jsem blbé číslo, jak se to stalo nevím, pár sms jsme si už vyměnili. Že by v tom měl prsty a to do slova  a do písmene mladší syn, který občas šmrdlá telefon? Nevim.

No, vzhledem k tomu, že dva týdny před oslavou jsme byli pryč, nechala jsem přípravu až na doma, přijeli jsme v sobotu večer, oslava byla v úterý. Jen tak jako v hlavě jsem si naplánovala, co by jak mohlo bejt. K jídlu listové těsto s mákem, jasně, dort musí bejt, nějaká zelenina nakrájená na proužky je teď moderní, jo a zmrzka, nějakej salám, sejr. Jo a mandarinky a popcorn. Co byl syn na jedné oslavě u někoho doma, měli dort, popcorn a pak hranolky s kuřecíma nugetama. Já vymyslela něco jako švédské stoly, no, trošku jsem se přepočítala...

Pak je prej dobrý hrát nějaký hry, tak jsem si našla ...z webu myšák béda, zalíbila se mi ta, kde se děti nesmí dotýkat nafukovacího míče rukou, ale musí jej co nejdéle udržet ve vzduchu..nohama, loktama, hlavou. No...

A v neposlední řadě je místní zvyklostí honba za pokladem, takže jsem připravila poklady, naplánovala trasu kousek lesem, cíl opět v zahradě a těšila se na onen den.

Po vzoru toho kamaráda, u kterého byl syn, jsme na branku pověsili nafukovací balon. Díky tomu se u nás objevil sousedovic kluk s rodiči, který pozvánku samozřejmě ztratil, ale poznal na ní svoje jméno a synovo jméno a rodiče správně odhadli, že oslava je dnes,  tak se přišli naštěstí přeptat, jak to teda je.

*POZVÁNKY DÁVÁME DO RUKOU RODIČŮM ČI DO SCHRÁNKY! Nebo mejlem.

Když už tam byla hromada dětí, všude možně, začla jsem za nima běhat, že jako bude dort. Na to slyšely, i když teda nemám hromový hlas, čehož jsem ještě x krát litovala. Dort snědlo každý dítko tak do půlky, asi tak zázračnej nebyl, ač s banány a čokoládou, takovej rozmrazovací. Jen syn nechtěl, páč nemohl najít foťák, který dostal asi dva dny před tím od taťky. No to bylo zle.

Co dál... jo, pití, bohužel jak zafoukal vítr, tak z ohromného stromu opodál lítalo jehličí všude a do všeho. Hrnky  a skleničky si děti pamatovaly, ač jsem je teda chtěla nějak označit, příště to udělám. Jehličí z nich jsem tahala brčkem.

* NEDÁVAT STŮL POD STROM, ZE KTERÝHO NĚCO PADÁ




Děti zas byly ve vteřině všude a všude slyšet, po nějaké době jsme se odhodlali k soutěží. S těma balonkama. Pravidla říkal přítel, mluví jejich řečí lépe, no, všechny děti začaly hned pinkat a když balon spadl, pinkaly znova.. tak cenu dostaly všechny. Frkačky jsou dobrá cena. Ocenili je jistě i sousedé.

* DĚTI SPACIFIKOVAT, PRAVIDLA, JAKO ZAČÁTEK A KONEC LÉPE A NĚKOLIKRÁT SPECIFIKOVAT.

Já prostě nevím, jak se to dělá s hromadou křičících dětí, respekt učitelům  a učitelkám. Jinak jídlo ze stolu si taky vzalo jen pár děti, moc toho neubylo. Do toho se mi pořád ze všeho stresoval syn, já zapomněla na zmrzku i na popcorn...ale to ještě nebylo to nejhorší.

HLEDÁNÍ POKLADU!
S dětma šel přítel, já připravovala poklad, posledních pár fáborků, dát na zahradu skládací domeček a do nej poklady. No, přítel asi neměl říkat, že náš syn půjde první, protože to děti buď neslyšely, nebo jim to bylo šumák, protože poklad je poklad. Řev byl slyšet celou dobu, co děti dělaly kolečko, dorazily rychle..až na syna, který se zlobil, že děti nečekají, berou fáborky, on nejde první a otočil se čelem vzad.
Dále jsem si malovala, jak pujdou do domečku děti po jednom tunelem, vemou si jeden pytlík a ten jim pak třeba popíšu. Vlezl tam první a vyházel všechno ven.  A čau.

* POPSAT POKLADY SE JMÉNY PŘEDEM! PŘI ODCHODU SE TO HODÍ A VĚTŠINA SVÉ JMÉNO POZNÁ, I ŠKOLKOVÍ.

* NESLIBOVAT SYNOVI, ŽE PŮJDE PRVNÍ! Pak jsme se o tom bavili, že teda může jít sám, než děti přijdou, příště, a pak bude v cíli  čekat na děti.

* NEPOČÍTAT S TÍM, ŽE SI DĚTI SAMY VEMOU JÍDLO ZE STOLU
* JSOU RYCHLÝ!
* JSOU NAHLAS!
* JSOU DIVOKÝ!
* NEČEKAJÍ!
* NEPOSLOUCHAJÍ!
* SYNOVI ZOPAKOVAT, ŽE JIM NEMÁ DRUHÝ DEN ŘÍKAT, ŽE MU ZKAZILY OSLAVU, EHM. (neřekl, ale chtěl..)

No, zkrátka a jednoduše, příště budu chytřejší.  Pozvu si nějakého Golema s hromovým hlasem, určím jasná pravidla, i pro jídlo, pro všechno, nebo pro nic..? Syn pujde napřed, foťák ohlídáme.. jo mimochodem, schoval ho před mladším bráchou pod postel a pak na to zapomněl, spadl mi kámen ze srdce, že jsem ho na nějaké geniální místo "aby se neztratil" nedalá já.

Musím se ale přiznat: JSEM RÁDA, ŽE TO BYLO, JAK TO BYLO!

Prostě není všecko vždycky perfektní, dřív nebo pozděj by se s tím syn tak jako tak setkal, a pokud by to bylo poprvé ve dvaceti, pak by to byl teprvá prů....

A  o čemkoliv se dá mluvit! Nebyl sice první u pokladu, ale kamarádi přišli a to je důležité, když jim bude něco vyčítat, příště přijít nemusejí.. a hlavně.. vyčítat by mohl spíš nám.

Pravda, my tady budem tak či tak. Minimálně dalších 11 let. Dá-li Bůh.





pátek 14. září 2018

Dojče mix aneb od všeho trochu

Tak prosímpěkně, zatimco v Čechách se pěkně pšiká hepčí, v Německu se pšiká hačí. S miminem samozřejmě moc nepšikáte, ale zato ho každou chvíli  někam usazujete - na sedačku na kole, na sedačku v autě, na houpačku, na klouzačku.. a přitom hlásíte hačí, hačí.

Tak nevim, buď si myslej, že mám vlčí mlhu a slyším duchy pšikat, nebo že po nebohém děcku vyžaduju, aby si pšiklo. Ale co už...

No každopádně že mám vlčí mlhu jsem si myslela, když jsme se byli podívat tady za rožkem na mafiánech, co maj stádo koní, poní, lam, vembloudů a koz  a ovcí a perou na nich špinavé peníze, tedy chci říct za nějaký to euro se na nich můžou děcka svízt a můžou jim koupit žrádlo. Tenhle systém mně zas tak nešokoval, ono z Čech jsme zvyklí na fajnovější věci, ale nejprve jsem se zděsila, když u ohrádky plné koz a ovcí pobíhal chvíli asi pětiletý chlapec s gatěma u kolen, i se slípkama u kolen. To jsem si říkala, ty prase, musíš čůrat hned u nebohého dobytka, ale to nejhorší teprvá přišlo!

Normálně matka vytáhla nějakej neoprenovej sáček, kterej vypadal takový ty starý dobrý flašky na zahřívání noh, s teplou vodou, a synátorovi do něj strčila pindíka. A hurá, čůralo se a to hned u dobytka.

Tak jsem tak přemejšlela, proč mě to tak šokovalo. Esi prostě jen  tak z principu, ježiš dyť je to dítě, co by si nemoh cvrnknout někde na louce zelený, a asi právě proto, že to bylo na louce zelený, kde stačilo popoběhnout, no já nevím, 30metrů? Vlastně ani to ne a byl by za příbytkem dobytka a nikdo by ho neviděl.

Hele, teď jsem si vzpomněla, jednou jsem taky strkala synovi pindík do lahve, ale to bylo v autobuse mezi Andělem a Petřinama a to není žádná louka zelená, navíc byl skoro prázdnej a nikdo to rozhodně neviděl, takže to se nepočítá!

No jo, no, pokrok nezastavíš.

Další věc, co mne šokovala, je prej normální. Tak ruku na srdce, kolik z vás rozfoukávalo gril fénem, přičemž ta šňůra byla hned vedle žhavých uhlíků, ze kterých navíc lítali jiskry jak z ohně pekelného, pekelné jiskry! A hlavně ten fén vypadal, že pochází z dob před Velkoněmeckou říší.
No, někde tady poblíž jsem něco takového taky viděla.




Jo ježiš, málem bych zapomněla! Normálně se tady válej všude na ulicích oříšky! Hromady! Nikdo je nesbírá! Nevěřím vlastním očím! A byly jsme na samosběru jablek a normálně všichni (aspoň se to lze oprávněně domnívat) fakt přiznali všechno, co natrhali a pěkně to zaplatily. Pecka, ne?

pátek 17. srpna 2018

1. třída v Německu - část 1.

Tak nějak se to sešlo, že syn nakonec nastoupil do první třídy v Německu. V  Dolním Sasku, kde jsme, škola začíná ofiko 9. srpna. Pak maj dva týdny prázdnin v říjnu a dva na Velikonoce.

Elternabend, neboli rodičovský večer, jsem absolovala ješttě v červnu. Pravda, nerozuměla jsem uplně všemu, ale vyfásli jsme desky s instrukcema a taky jsem ve Whatssapp skupině maminek několika prvňáčků, to už od školky. Řešilo se tam ukončení školky a pak výlet na tři dny, kam děti jeli bez rodičů, o tom někdy příště.

Einschulung, neboli pro mě nalodění, proběhlo 11/8. V sobotu. A od 13/8 hurá, škola volá, jedem na plno a normálně. Prvňáci maj 21 hodin, sportovní třída navíc dvě hodiny tělocviku. Syn chtěl do sportovní třídy, ale když byl Elternabend k tomu sportu, šla jsem tam, na 17 hodinu, leč místo už nevím kam, jsem dorazila do školy a ejhle, ono to bylo jinde. Holt se mi papír s pozvánkou někam zatoulal, no. Každopádně syn má ve třídě asi 6 dětí ze školky, což je myslím lepší, než jedno, co by měl ve sportovní třídě.

A kolik že mají tříd a po kolika? Letos má tato naše sportovní škola třídy čtyři, v synově je 19 dětí. Luxus. Bejt v Praze, kde jsme žili předtím, o míň jak 20 by se nám v normální školo rozhodně nemohlo ani zdát.
Prý když je víc jak 30 dětí, dělí to na dvě třídy. Jako jo, mohli udělat tři, ale asi sami vědí, co je lepší. Pro všechny.

No, krom toho, že jsme ve sportovní škole, jsme i ve škole náboženské. Mám dojem evangelicko-lutheránské? Jakožto téměř ateista, anebo prostě někdo, kdo si myslí, že Bůh je naprosto ve všech a ve všem, mně nějak náboženství a omlouvání se za hříchy nezasáhlo, ale ať si každý dělá, jak myslí. U syna jsme zaškrtli, že bude chodit i na "religion". Jako cokoliv,  i toto je možnost povídat si o tom a osvětlit, že se prostě bude dovídat, jak si někdo myslí, tedy vlastně jak někdo věří, že to bylo a je. A my že si můžem myslet něco jiného. Ale proč jsem to začala psát - jako první při Einschulungu měli bohoslužbu v přilehlém kostele, farář je sympaťák, měl tam i učitelky ze školek a s maňáskama hráli scénku, jak se děti bojí jít do školy a co je tam čeká. Pak nějaký zpěvy, ale tak jako šlo to, beru to prostě jako přechodový rituál a společnou akci.

Po bohoslužbě jsme se přesunuli do sportovní haly, od každého žáčka tam mohli být čtyři členové rodiny. Tam nejdřív učitelský sbor s ředitelkou v čele zazpíval písničku něco jako že děti vítaj. Fajn počin. Pak tam ředitelka chvíli mluvila, nakonec předstoupily učitelky 1C a 1D a ředitelka četla jednotlivé žáky z každé třídy, ti pak odešli s třídní do svých tříd.  Vzhledem k tomu, že syn má strach z neznámého, nemá rád, když neví, co bude, tak todle byl pro něj  a pro nás ideální tah. "Osahal" si učitelku i třídu, na lavicích měli navíc nalepená jména, kdo kde bude sedět, takže bez stresu, kdo zabere jaký místo vedle koho Sama si moc dobře pamatuju, jak jsem do školy spěchala vždycky snad o hodinu napřed :)


Ještě před prázndinami jsme odevzdávali vyplněný papír s pár věcmi - jméno, koníčky, oblíbené jídlo, zvíře, barva + fotka k tomu, to měli zalaminované a vystavené ve třídě. Na tabuli pak obrázky s tím, co se bude dít.


Jestli to mají na tabuki každá den, se zeptám, dítko teď spí, ale tipla bych si, že ano. Dále měli na tabuli napsaná jména všech dětí křídou. A taky ještě před prázdninami dostali zalaminovaný obrázek sovičky se svým jménem a dírkou, to měli pak na krku ten první den. 

~~~~ Pokračování příště~~~
 :)

sobota 3. února 2018

Jaký to maj doma

Pravda, na hodnocení je možná poměrně brzy, ale však ráda doplním. Byla jsem zatím ve dvou domech, jeden z nich je ten, ve kterém máme pronajatý byt v přízemí. A v Čechách znám jen paneláky...

Každopádně.. pračku maj ve sklepě! V těch dvou domech, co znám. Jo, je to pár schodů, ale zas to nezabírá místo tam, kde místo není - v koupelně či kuchyni. My navíc máme i šňůry na sušení prádla v místnosti také ve sklepě, které familierně říkám Gaskammer. Je v ní plynový kotel.

Nejdřív jsem se tam bála vůbec vkročit. Za všechno může Verne!  A nejen on... Ono mrkněte se jako dítě na Tajemství ocelového města, pak stačí zaslechnout pár vět o takový tý válce a je vymalováno.
Přítel mne ale ujistil. že pokud to bouchne, bude opravdu jedno, zda jsem zrovna vedle toho či v kuchyni či v obyváku, že to ve výsledku vyjde na stejno. Uf, to se mi ulevilo, už se nebojím a vesele tam věším naše čisté prádlo.

Dekorace v okně - taky už ji máme! Oho! Kdo ji nemá, jakoby nebyl! Zejména v naší domečkové čtvrti, kde jsme sice nejchudší rodinou, ale DIY dnes letí, takže nezahálíme! Na druhou stranu... nic se nemá přehánět. Sousedi nalevo maj na baráku asi metrovýho... snad keramickýho.. šneka, blééééééééééé.

Zahrádky.. ty maj asi jen na okrasu. Zatím jsem neviděla jediný záhonek. No ale někdo musí být první, že?

..To be continued...