úterý 26. září 2017

Do 6 let zdarma: muzeum čokolády

Muzeum čokolády bylo jednou z položek na našem "To Do" listu. Když  jsem navíc zjistila, že do 6 let je vstup zdarma, nezbylo, než vyrazit raději dříve než později :) Synovi je šest za osm dní.

Kde tak začnem výlet, tak dnes třeba Malostranská. Jdeme směr Karlův most a přes most a hledáme sochu se svíčkami a květinami. Také jsem chtěla koupit kytku pro Jana Třísku, ale nějak jsem to nezmanažovala...věnovala jsem mu alespoň tichou vzpomínku. Pořád jsem přemýšlela, jak synovi vysvětlit, co je ironie osudu. Teď už vím.


Po cestě jsme si udělali přestávku na Staromáku u pana Pinty - saxofonisty a pěvce v letech. V tu chvíli tam moc publika neměl, věnoval se nám, milé.


Pak už hurá do muzea! Na recepci byla moc milá paní, pořád jsem si říkala, koho mi připomíná a přišla jsem na to, přítelkyni jednoho kamaráda, Gabču. Výtah tam není, paní mi nabízela pomoc s vynesením kočárku, ale vzala jsem mimiče do nosítka. Nahoře nás pak čekala historie kakaových bobů, od Inků přes další a pět pixel s čokoládovými kolečky, bílá, mléčná, hořké. Akce slibovala neomezenou konzumaci čokolády, ale nikdo nebylo napsaný, zda to je jediný ochutnávka či nikoliv, tak jsem se jako správný Čech bála narvat si pupek,aby  mi tam ještě zbylo místo na další čokošku :)))


No, ochutnali jsme ještě pralinku, kterou nám místní odborník vyrobil před očima. Taky jsme viděli nádoby na čokolády, obaly, staré čokoládové figurky - nejstarší z roku asi 1936? Paní neměla žádné hračky, tak ji nejedla a hrála si s ní. Když si vzpomenu na synovi krabice s krám.. tedy  s hračkama...
Workshop byl fajn. Běžně stojí dvě sta, ale objevila jsem, že je to akorát v akci na Slevomatu a měli jsme to zdarma :) Ale pryč už z muzea. Jo, mají něco do sebe, ale čím dál tím radši mám učení za pochodu, za života, při žití.



Synovi jsem ukazovala galerii Pastelka v pasáži u Staromáku, pak se mu zas chtělo čůrat, tak šel do nějaké hospody (to teď dělá pořád), já mu říkala, že jdu naproti na burčák. Dala jsem si jen deci, nejsem zvyklá pít a když jsem minule na akci Bohové z Olympu měla deci dvě, tančila jsem pak mezi zápasícími dětmi (plnily úkoly) na řecké rytmy. A taky jsem byla sama se dvěma dětmi, to se pít bojím. I ta decka mi chutnala!

Syn mezitím přiběhl a teď zas čekal on na mně. Šel o dveře dál, do obchodu s houslemi. Když jsem tam došla já, poslouchal prodavače a asi i majitele, jak hraje svým záazníkům na housle. Já s mladším a s kočárkem jsme čekali venku. Syn si dal ještě asi 10minutový koncert pro šest uší. 

V pasáži Platýz jsem ho samotného poslala koupit klovatinu na dárek pro babi, v sekáči po cestě na tramvaj jsme během pěti minut vybrali pět věcí, kus za 40 korun a hurá dom.


neděle 24. září 2017

Praha - moje drahá

Můj milý deníčku,

že je Praha drahá, to je jasný. Ale ona je i moje drahá. Pomalu, ale jistě, se blíží termín, kdy ji opustím. Nevím, zda navždy, ale skoro na rok určitě. Takže ve volných chvílích vyrážím s klukama do jejích ulic. Zbývají mi necelé dva měsíce.

 V pátek jsme jeli na výstavu do Rudolfina. Byla jsem na té samé už ve čtvrtek s Mončou, ale bez Teouška. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že by se mu to taky určitě líbilo, no tak v pátek šel jako obyvkle ze školky "po o" a když jsem měla "o" i já a Otto, vyrazili jsme. Pán se jmenuje Kintera a tvoří ze všeho, jako Teo. Kolik nití mi vymotal, kolik izolep "vyplácal" na umění - třeba jimi obmotal kliky u dveří.. nebo mi chtěl zabavit věci, co fakt jako potřebuju! Teo, ne Kintera.

Ale tak asi tuším, kdo ho tak vychoval, ehm. Trochu se teď bojím o vnitřnosti počítače, ale no moment! Dneska ráno posunoval počítač, shodil jim sklenku s vínem, co jsem měla včera při práci.. večer u pc a ani se to rozlité víno nenamáhal utřít. Pomalu, ale jistě! Nedám notebook, nedám!



Po Rudolfinu jsme šli courat směr staré město, bublinky na Staromáku nezklamaly, jako vždy. Fotila jsem jen na mobil, ale povedla se mi jedna exkluzivní fotka.

Musím konstatovat, že čím dál tím méně lidí se stydí, čím dál tím více lidí se raduje. To je tak krásný!



Všimla jsem si, že na rohu Celetný je výstava Warhol, Mucha a Dalí. Šli jsme tam, Teo chtěl na něco jít, byli i se školkou.  Vstupné bylo různé, podle toho, zda šel člověk na jednu, dvě, nebo všechny výstavy. Vybrala jsem Dalího. Znám Teovu pozornost, tak jedna až dost, a Dalí proto, aby viděl, že nakreslit může CO CHCE  a JAK CHCE.

Moc ho to bavilo!


Ale jako jo, koukal, jak maj lidi díry v těle, někde kousky noh, ruk a tak. I na barvičky, bavili jsme se, jak jde do dělat a tak.

Neděle, den druhý volný, tentokrát jsme měli spicha  s kamarádko a její dcerou, dali jsme klasiku: zmrzka Světozor + hřiště ve Františkánské zahradě. Nově jsme pak skočili do kavárničky vedle hřiště. Pán, co tam pracoval, byl úžasnej, přines dětem pastelky, papíry a dal jim za úkol nakreslit mu obrázek. Tak se to dělá!  A mají tam moc krásnou květinovou výzdobu!

Už sami jsme pokračovali.. hádejte kam.. no na staré město. Stavili jsme se v Art 11 Gallery na kukačku. Pán je z Uralu, z Evropské strany, v Pze 26 let. Prodává obrázky od osmi umělců, mám tam i někoho z Armenie. Tam máme tak trochu kořeny. Vysvětloval, že lepší olej než akryl, akryl je na světě asi 59 let, tak nikdo neví, co to časem udělá, na rozdíl o praotce oleje. Chvíli po nás tam přišel mladý pár, velice dobře oblečený, paní už tam jednou byla s maminkou, nyní s přítelem. Vybírali obraz okolo 50 tis cena. Načež jsem vysvětlovala Teouškovi, že někdo dělá malování jako práci, a taky někdo že dělá jiný práce, třeba něčemu šéfuje a kupuje si obrazy, na které jiný dělá dva, tři měsíce. No a nebo den, no :)

 Pak hurá na  bublinky a na závěr jsme si "dali" pána se saxofonem u Kaprovky. Byl boží a ještě božejší byli ty lidi, co tam tancovali!


No a kam vyrazíme dnes? Mám jeden tip... :)


sobota 24. června 2017

Netradiční kariérní vzory mění norskou společnost

Existují čistě ženské a mužské profese? Jakou roli hraje toto onálepkování při volbě povolání? Jak se měří hodnota práce? Přesně takové otázky si teď kladou Norové.

Ženy v armádě a muži ve školkách může někomu znít jako zpráva ze žánru sci-fi. Ne tak v Norsku. Dlouhodobě se zde snaží stírat rozdíly mezi uplatněním žen a mužů ve společnosti. A výsledky mají značné. Ovšem z jejich pohledu stále neuspokojivé. To potvrdila i Goro Ree-Lindstadová,ředitelka Centra pro rovnost (Likestilling Senteret) sídlícím v Hamaru, městě vzdáleném hodinu cesty vlakem z Osla.
Snahou norské vlády, která Centrum finančně podporuje, je zdolat všechny stereotypy, jak jsou obě pohlaví navzájem odlišná nejen v souvislosti s kariérou. Většina moderního světa se dnes shodne na tom, že žena nepatří jen do kuchyně nebo k dětem a kromě starosti o domácnost má právo na vlastní kariéru a realizaci. To ale zdaleka nestačí.
Ree-Lindstadovou trápí například to, proč stále holčička znamená automaticky růžovou barvu a chlapec modrou? Proč učitelé v předškolních zařízeních oslovují děvčátka princezno, miláčku a dalšími zdrobnělinami a chlapce jménem? Proč v dětských knížkách je z deseti jen jedna s hlavní dívčí hrdinkou a v ostatních kralují už jen kluci?

Tenhle odlišný přístup k dívkám a chlapcům se do děti a především jejich volby povolání celoživotně otiskne. Začíná to tím, že dáváme holčičkám panenky a chlapcům autíčka. Pokračuje přes výběr školy a oboru, a končí to tak, že ženy okupují typicky ženská zaměstnání, zatímco muži zase ta typicky mužská. “Je to ale pro společnost přínos?”, ptá se Lindstadová, a vzápětí si odpovídá, že ne. A to je právě úkolem Centra pro rovnost: měnit nastavené tradiční genderové vzorce.
Přechod k norskému modelu rovných příležitostí bude v ČR ještě chvíli trvat. Česká delegace neziskových organizací v Hamaru.


Otcové v Norsku péči o děti zvládají díky 12týdenní otcovské dovolené.

čtvrtek 1. června 2017

Minimalismus ano, ale kam s tím?

Mít méně a méně věcí je nejen trendy, ale i užitečné. Kolikrát bereme hrnek z odkapávače či myčky, prádlo rovnou ze sušáku, netřeba mít všeho jak kdyby zítra měla přijít válka a zabírat si tak prostor, za který draze platíme. Já sama ve chvílích volna probírám knížky, oblečení, šuplíky, skříně a skříňky a vyřazuji. Nerada však vyhazuji věci, které ještě můžou někomu posloužit, proto zkoumám, kam s tím, pokud se to neujme v rodině.  A na něco už jsem přišla.

Na těchto internetových stránkách můžete nabídnout cokoliv za odnos. Kdo má o vaše knížky či lampičku zájem, klikne na Chci to a první dva či tři mohou připsat i vzkaz. U inzerátu je vidět lokalita. 

Obdoba nevyhazuj to, jen psát mohou všichni zájemci a vy si vyberete, komu chcete věc dát, poté mu ji zarezervujete na den, tři dny či týden. Kromě vzkazů si můžete prohlédnout profily těch, co se ozvali. Někdo třeba preferuje ty, co sami něco darují. )

„Daruji“ skupiny na facebooku
Zadejte do facebookovéhho vyhledávače Daruji” a vaši lokalitu, s největší pravděpodobností se vám ukáže hned několik skupin, kde můžete své poklady nabídnout. Pokud ne, můžete takovou skupinu založit, ale co tak pozoruji, správci po čase sepíšou pravidla a občas musí zasahovat, takže v případě, že by vám vadili spamy a různé požadavky, je třeba počítat, že s tím ztratíte nějaký čas. Darující zpravidla věnují věc prvnímu zájemci, někdy i mamince v nouzi, kterou si sami mezi zájemci vyberou - pro inspiraci.

Pokud čas chcete ztrácet minimálně, je tu Bazarobot a jeho následovník Aukrobot. Stačí věci poslat a příslušný robot” je za vás nafotí, vystaví, ideálně i prodá. Nějaké peníze si nechá a to i za zpracování jednotlivých položek a zbytek vám pošle na účet.  O neprodané věci se, pokud chcete, postará. 

Pokud chcete nezištně pomáhat, jste zde správně. Zda někdo nehledá vaše vyřazené věci, zjistíte v záložce Neziskovky, eventuálně je, nebo se, nabídněte v burze pomoci nebo kontaktujte kontaktn osobu a ta vám poradí dál, co a jak.

Dobročinné bazary
Stránky dobročinných bazarů či aukcí naleznete také na facebooku. Věci pošlete či odnesete, dotyční je prodají a výtěžek věnukí na dobrou věc. No věc… často jde o pomoc nemocným dětem, jejichž léčba stojí hodně peněz.

Do té můžete nosit oblečení v Praze již na čtyři místa.  Šaty či svetřík si zájemci mohou odnést bez koruny v kapse.

Azylové domy
Některé věci přijímají, jiné nikoliv… nejlepší je zjistit situaci na stránkách toho azyláku, co máte nejblíž. Nebo tam rovnou zavolat. Vybavení domácnosti shání i Fond ohrožených dětí Klokánek, dětské věci pak kojenecké ústavy.


Aukro, Sbazar, Bazoš, Annonce, facebokové bazary, Databáze knih, Trh knih, Modrý koník…
Nezapomínám ani na prodej, i když v tomto případě je třeba počítat s tím, že někdy může trvat, než se zbavíte toho, co chcete mít z domu dříve, než to zase vrátíte na původní místo do skříně či poličky.

A jaká je možnost nejsnadnější a nejrychlejší? Postavit to k nejbližší popelnici… a doufat, že to v ní nakonec neskončí, ale že věc bude někomu, kdo si ji vypere, umyje či otře, ještě k užitku.

Vybrali jste si, kam s tím? Tak držím palce, ať se všeho zbavíte co nejrychleji….a ať si zároveň nepřinesete domů věcí ještě víc!


čtvrtek 16. února 2017

Nakupování v německém DMku

Že v německém DéeMku mají mnohem nižší či alespoň o něco nižší ceny, není žádná novinka. Sem tam teď do Německa zajedu, tak se budu stavovat a dokumentovat, na co nezapomenout, když už tam člověk je.

Poprvé jsem koupila jen pár věcí, kdo chce pátrat na vlastní pěst, může na stránkách německého DM eshopu.

Zubní pasty
Většinou používáme elmex, tentokrát jsem vzala pro syna a to hned double pack, dvojité balení. To jsem v ČR zatím neviděla.  Na kolik mě  to vyšlo?

Tedy když nebereme v potaz tu jednu korunu :) Ale ono záleží i na kurzu.
Jinak v Německu mají i to samé balení jako v ČR, po 50ml, to vyjde na 1,35 eur, tedy cca 36 Kč.


Pro kamarádku jsem kupovala Babylove pokračujicí mléko Bio.

Německo:  134 Kč (4,95 eur) 
 Česko: 169 Kč
ROZDÍL 35 Kč




Roztok na kontaktní čočky
Mám ten první zleva, celkem jsem překvapená, že ty druhé dva vycházejí levněji v ČR. Jen esivá není někde chyba :) Ale mrkněte do odkazů pod obrázkem...


pondělí 23. ledna 2017

Projímavý čaj při kojení - vyzkoušeli jsme za vás!


Jsou čtyři ráno nebo víc

jsem vzhůru koukám na měsíc a nebo dolu do ulic
kde lampy bloudí..


Hned se mi vybavil text od mé oblíbené Haničky Hegerové, ale pravda je taková, že jsou čtyři ráno, ten projímavej čaj jsem omylem vypila před osmou večer a zatím dobrý. I já i dvouměsíční syn. Jakto, omylem? Jak my, kojící ženy víme, chuť kojícího čaje není žádnej zázrak, tak jsem se asi po měsíci jeho pití uchýlila k tomu, že si sáček či bylinky dělám jen do malého hrnečku. Návšteva, která u nás teď pár dní je, si ze stejného důvodu - že to není žádná lahoda, dělá do malého hrnečku čaj projímavý... Pak už není tak těžké popadnout cizí hrneček a....

Zatím čekám bez ztráty kytičky, syn taky spokojeně chrupe. Kojila jsem okolo té osmé, pak  půl jedné, nějak před čtvrtou a možná ještě jednou? Nevím, nerozvěcím, mrknu většinou na mobil u postele, bez čoček na hodiny nedohlédnu. A syn při kojení spí. Až do rána. Zlaté dítě!

Internety říkají, že projímavý čaj při kojení ne... ale říkám si, pokud je to jednou.. projmu se nejspíš tedy já a možná i píďalka, ale lepší, než zaraženej prďánek, že. Při tom všem čekání můžu zavzpomínat na bolístky posledních dvou měsíců, kdy je syn na světě, resp. narozen, s námi je už měsíců 11, od početí, že.


Zimnice a 39
Před dvěma týdny jsme šli s přítelem a nejmladším vyzvednout staršího do školky. Byl tam první den po delší době, po asi dvou a půl týdnech, tak se mu tam nechtělo, to teď mívá. Po chvilce přemlouvání to dopadlo tak, že jsem ho tam musela odnést, přičemž vytrvale křičel: Nechci do školkyyy, nechci do školky.... Super to bylo. Nesla jsem ho i ve školce po schodech do třídy. No, radši bych byla, kdyby do školky juchal s úsměvem na rtech, ale říkala jsem si, že kdyby jsme to otočili druhý den to nebude o moc lepší. A doma zatím ještě pořád jen a jen uklízíme ... kamarádka, co má tři děti, říkala, že uklízet člověk nepřestane už nikdy... No  a pětiletý syn se nudí. Jasně, že si s ním i hrajem, lego stavíme, něco vyrobíme, ale ne tak často, jak by chtěl. Vyrábí i staví si i sám, ale ve školce se zabaví víc  a v pondělí má i výtvarku, tu má rád.

Ale od syna ke mně - ráno teda boj, po kterém jsem byla unavená spíš psychicky, dopoledne úklid a reorganizace minibytu bez přestávky, ve tři do školky a společně na poštu. Po cestě z pošty mi byla zima. Pravda, bylo asi minus pět, ale běžně mi je zima při munus 12, to jsem si říkala, že bych si už měla vzít rukavice. No přišli jsme domů a mnou lomcovala zimnice. V mikině jsem si lehla pod tu nejteplejší deku, v našem bytě, kterému sem tam někdo říká sauna, a čekala jsem, co se stane. 

A stalo se to, že po zimnici přišla teplota, zastavila se chlup před 39, super. Přítel zítra odjíždí na 14 pryč a já tu budu sama s chlapečky, no kéž by mi bylo brzo dobře! Léky na snížení teploty mám samozřejmě jen ty dětské, já nebyla marod asi šest let. Tak jsem holt studovala kolik čeho a při kojení.... Nakonec jsem měla sirup paralen Sus a čípek Paralen 100 radši taky. A přítel mi udělal konev zázvorového čaje - fakt na drobounko nakrájený zázvor, který skočil koupit, a citron, k tomu žádný sáček čaje, nic Vypila jsem to celé, snědla slepičí polévku a čekala jsem. V 9 jsem už měla něco pod 37, druhý den jsem byla bez teplot, jen hodně znavená, třetí den jsem fungovala opět normálně. 

Ano, vím, zázvor taký není žádná pecka, když se kojí, ale myslím, že nejvíc mě na nohy postavil asi on a když to není každý den...

Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu!
Co měl pětiletý syn k obědu den po školkové besídce, jsme si nemuseli ani představovat. Mohli jsme si to zblízka prohlédnout a to opravdu ve velkém množštví! Ve tři jsme šli ze školky, říkal, že ho bolí bříško. Doma moc jíst nechtěl a okolo sedmé, akorát když jsem měla na stole jídlo, nafoukl tvářičky a mně bylo jasno. Přiškočila jsem k němu a řekla: vyplivni to! Tak první deci, dvě mi vyzvracel do dlaní, pár kapek padlo i na druhorozeného.  Za vteřinu přiškočil přítel s hrncem, ve kterém mi dělal špenát a další pořádná várka kuřecího rizota putovala do hrnce. Rejže v tom ještě plavala. 

A opět započali záchranné akce. Černý slazený čaj, mátový čaj, pro kolu a po lžičkách...vypadalo to lépe. I přesto jsme vymysleli, že já a měsíc starý druhorozený budeme spát u syna v pokojíčku, přítel a prvorozený vedle sebe na velké posteli v pokoji druhém. Sice se nedomluví řečí, ale řeč těla je někdy výmluvná dost. 

Nachystali jsme kýble k posteli, ručník, pitíčka... a šlo se spát. Asi za hodinu, dvě však syn přišel do svého pokoje, vlezl na horní patro patrové postele a chvíli spal. Sic jsem říkala, že by bylo lepší zůstat vedle,,, No, v 11 se tam skutečně vydal. Přítel to popisoval tak, že syn přišel, vlezl k němu do postele a vylítla  z něj další várka zvratek. Proč nešel raději na záchod nevíme, ale asi to netušil, že bude pokračování, chudinek náš malinkej. 

Pak už ale dobrý. Vyprali jsme vše zamořené, pokračovali v čajové kůře a nasadili dietu rohlík + banán. A bylo líp.  Dva dny jsme ho nechali doma, pak byl víkend a v pondělí měl teda chrchel a šlo se stejně k doktorce, ale po návratu do školky za 14 dní, kdy se doma zase šíleně nudil, jsem se ptala, zda nezvracelo víc dětí. No jo, nejen dětí, ale i učitelky. Dobrý rizoto. Holt stane se, no.

Zpět k projímadlu
4:39, zatím dobrý. Uvidíme, co napíšu ráno.
4:40 jdu na wc, o něco dřív, ale jinak nic mimo normál.

Syn měl asi dva dny řidší kakání, ale jinak to vypadalo, že ho  nic netrápí, už je vše zase v pořádku. Takže pít po litrech asi ne, ale jeden omyl nenadělaů žádnou paseku.

Doufám, že příhod tohoto typu nebude přibývat.

čtvrtek 19. ledna 2017

Vítání občánků poprvé

Když mi přišla pozvánka na vítání občánků pro prvního syna, musela jsem odmítnout. Trvalé bydliště jsme měli 150 km daleko, auto jsem neměla a vlakem či busem s dvouměsíčním miminkem...těžko.

Když přišla pozvánka na vítání pro druhého syna, zajásala jsem. Mám radost pokaždé, když musím vymýšlet nějaký speciální outfit, ideálně když k  němu využiji i jedny z mých.... no, teď už asi jen 15 bot na podpatku. A když jde o  vítání mého malého občánka - jako správný rodič jsem byla dojatá už předem.

Ale na obřadu jsem nebrečela, brečela jsem asi 20 minut před  jeho začátkem, když jsem raději přišla omrknout Píseckou bránu, kde se - dle mého dojmu - vítání konalo. Bylo mi trochu divné, že kolem nekrouží stovky kočárků. Když už jsem nějaký zahlédla, dítě v něm sedělo! Takže těžce za zenitem, žádné 2 - 4 měsíce...

Vlezla jsem dovnitř  a ptala se paní v kavárně, zda tam dnes není vítání občánků. Říkala, že občas to tam bývá, ale o ničem neví, i diář kontrolovala a za měsíc osmnáctého je sobota, takže datum bude správné, jen to místo...

Tuhnoucími prsty jsem zmobilizovala můj ztuhlý mobilní telefon a podařilo se mi najít číslo na zodpovědnou úřednici. Pravda, předpokládala jsem, že ta nebude sedět u pevné, anóbrž bude na místě určení, na místě mně neznámém! Ale když jsem tam pře týdnem volala, abych se optala, zda nemůžeme přijít někdy příště, jelikož otec syna je v zahraničí a má na krajíčku, paní taky nebyla pevně u pevné, nicméně mě to za chvíl přepojilo na osobu, co ví nejvíc - na sekretářku. Tak se stalo i dnes a paní sekretářka mi řekla, že ta sláva se koná ve Skleněném paláci, kousek od radnice, náměstí Svobody.

Kdyby ty mobily nebyly, měl bych dnes už asi... no vily žádné, ale asi bych měla víc stresu minimálně co se hledání všelijakých objektů týče. Sice mi cestu ukázal jen na chvíli, pak už radši vytuhl, ale našla jsem, našla a zajásala. Na ono tajemné místo jsem dorazila s tvářemi jak Marfuša - nejen, že bylo asi minus 20, ale nasadila jsem rychlochůzi, abych to stihla. Po cestě jsem se velebila, že když už nemám v hlavě, mám aspoň v nohách.


Ve Skleněném paláci, který vypadal jak prachsprostý panelák, se již hemžili matky, otcové, matky matek,  matky otců, otcové otců,  otcové matek a hlavně píďalky. Asi 7 miminek. Letmým pohledem jsem zjistila, že můj syn je dvakrát tak větší, než ostatní občánci, což mě zahřálo u mého závodní chůzí zahřátého srdéčka. Kdyby můj sy byl nejmenší, hřálo by mě to také. Kdyby byl tak akorát, tak také!  Co si budem povídat, každá matka si vždycky něco najde.

Usedli jsme do sálu a přišla paní v proklatě krátkých šatech a zpívala písničku jednu, pak pár slov, písnička další... některé občánky to dojalo, že se dali do breku. Nebo že by jim to snad bylo dlouhé? No, můžeme být rádi, že jsme si - a to ji mám ráda - neposlechli třeba Novosvětskou, s těmi našemi novými světáky.

A pak to přišlo! První na řadu šel...můj syn! Nevím, zda to bylo proto, že jsme účast potvrzovali až po termínu nebo proto, že byl největší...  Vyskočili jsme a prošli slavnosntí bránou, byla to taková šibenice omotaná organzou. Co mi říkala zástupkyně města si bohužel nepamatuju, jelikož jsem to nevnímala: musela jsem se koukat a usmívat na fotografa, to dá rozum.

Pak další dítko, další, zas jedna árie, se kterou jsme si pohoupávaly do rytmu - což šlo i v sedě, pak růžičky pro maminky, poslední foto s rodinou - tu jsem boohužel tou dobou měla  buď v Německu, ve východních Čechách nebo ve školce... a šup do předsálí a prso ven. Paní mě posílala do přebalovárny, ale nedala jsem se. Další paní říkala, že tam snad nikoho nepohorším. Ba naopak, myslím, že jsem mohla potěšit pány, co sledují bezpečnostní kamery.

A dom. Se úsměvem na zmrzlých rtech, se stuhou městské části a pár dárečky, ale hlavně, hlavně s mým občánkem, který je na světě vítán, obřad neobřad. Ale milé to bylo. Takže - díky!

PS: Kdo je zvědavý  - dostali jsme bryndáček, dětskou knížku a čekáme dar nelepší - dvě fotky z obřadu!

PS2: Fotky jsou doma! Nikomu prosím neříkejte, že mám oslí uši :)