pondělí 28. ledna 2019

Co dělám?


Stojím přede dveřmi se zatajeným dechem, ucho nalepené na nich. Klepu jednou, klepu po druhé…Nic. Pomalu je otvírám. Tma. Všude je tma, závěsy jsou zatažené. Jezukrist, na posteli se rýsují nějaké boule, snad v nich není někdo živý… nebo mrtvý? Kdo ví. Rozsvěcím, pořád je ticho, tak živý snad ne…

Pomalu našlapuji po vysokém koberci, každý krok zanechá stopu. Boule je celkem velká, ale člověk, člověk tam snad není. Leda druhá Otylie Vranská. Ale ne, je tam čisto. Teda čisto…
Jdu do koupelny, ve vaně vidím chlupy a vlasy. Komupak asi vypadly? Zkouška DNA?  A kdepak je ten člověk teď? Vidím šminky, růžový bačkůrky, tady bude nějaká slečinka, nebo chlapík v růžovém, kdo ví. Koukám do hajzlíku, žádný překvápko se nekoná, uf. Někdo nejdřív spláchne.
Na zrcadle jsou skvrny od vody, pryč s nima! Fleky jsou i na kohoutcích, na sprše. A ty vlasy, a ty vlasy!

Kontroluju prostěradlo na posteli – bez nehod. To i peřinu narovnám tak, jako by tam nikdo nikdo nespal. Nikdy! A polštáře, sodoma gomora! To je vyšší dívčí, toto, vysoká škola mi je tady naproso na prd. I VOŠka. I všechny ty kurzy, kam jsem chodila. Cvičit, cvičit, cvičit, trénovat. Nesnáším je! Každej je nesnáší, jak se později dovídám.

Prohodím pár doprdelí, vysavačem zahladím stopy v koberci a jdu o dveře dál.

Další pokoj, prázdný. Ale uplně prázdný. Polštáře rozrochňaný, 100 malejch křičících dětí na vás! Koukám pod postel, do skříní, do skříněk, do koupelny.. zase cizí vlasy! Kdo to asi byl? A kdo tam bude dnes odpoledne? Mají dojem, že v postýlce nikdo nespal, ve vaničce se nikdo nerochňal a přitom…jeden cizák za druhým!  A mezi nima jako stín se proplétám já.
Jednou týdně, šest hodin. To stačí. V Německu se tomu říká „Zimmermädchen“.