Stojím přede dveřmi se zatajeným dechem, ucho nalepené na
nich. Klepu jednou, klepu po druhé…Nic. Pomalu je otvírám. Tma. Všude je tma,
závěsy jsou zatažené. Jezukrist, na posteli se rýsují nějaké boule, snad v nich
není někdo živý… nebo mrtvý? Kdo ví. Rozsvěcím, pořád je ticho, tak živý snad
ne…
Pomalu našlapuji po vysokém koberci, každý krok zanechá
stopu. Boule je celkem velká, ale člověk, člověk tam snad není. Leda druhá
Otylie Vranská. Ale ne, je tam čisto. Teda čisto…
Jdu do koupelny, ve vaně vidím chlupy a vlasy. Komupak asi
vypadly? Zkouška DNA? A kdepak je ten
člověk teď? Vidím šminky, růžový bačkůrky, tady bude nějaká slečinka, nebo
chlapík v růžovém, kdo ví. Koukám do hajzlíku, žádný překvápko se nekoná,
uf. Někdo nejdřív spláchne.
Na zrcadle jsou skvrny od vody, pryč s nima! Fleky jsou
i na kohoutcích, na sprše. A ty vlasy, a ty vlasy!
Kontroluju prostěradlo na posteli – bez nehod. To i peřinu
narovnám tak, jako by tam nikdo nikdo nespal. Nikdy! A polštáře, sodoma gomora!
To je vyšší dívčí, toto, vysoká škola mi je tady naproso na prd. I VOŠka. I
všechny ty kurzy, kam jsem chodila. Cvičit, cvičit, cvičit, trénovat. Nesnáším
je! Každej je nesnáší, jak se později dovídám.
Prohodím pár doprdelí, vysavačem zahladím stopy v koberci
a jdu o dveře dál.
Další pokoj, prázdný. Ale uplně prázdný. Polštáře
rozrochňaný, 100 malejch křičících dětí na vás! Koukám pod postel, do skříní,
do skříněk, do koupelny.. zase cizí vlasy! Kdo to asi byl? A kdo tam bude dnes
odpoledne? Mají dojem, že v postýlce nikdo nespal, ve vaničce se nikdo
nerochňal a přitom…jeden cizák za druhým!
A mezi nima jako stín se proplétám já.
Jednou týdně, šest hodin. To stačí. V Německu se tomu
říká „Zimmermädchen“.
