Teď, když mám konečně trochu čas, vidím, jak moc jsem čas neměla, když je člověk na plný úvazek v práci, před párou vyzvedne dítě ze školky a dítě má hlad. A nádobí se samo neumyje, prádlo samo nevypere, neuklidí... Když je člověk samomatka. Sám a dítě.
Jednou možností je ponocovat, tak to dělá moje kamarádka Zuzka: jak jdou děti spát, nastoupí druhou šichtu. Spí 5-6 hodin denně. Druhou možností je činnosti, jako mytí nádobí, kupit a dělat sem tam, občas. I když co si budeme povídat, čistá linka je hezčí, než s horou špinavého nádobí. A praktičtější.
Dalším faktorem je samotné dítko, jehož koníčkem je rozmisťování věcí. V praxi to vypadá tak, že jakmile uklidíte, do pěti minut je 50 % věcí na jiním místě, do deseti 100 % věcí a do patnácti 150 % věcí.
Vysvětlování, že si nikdy nic asi nevyrobíme, protože nejdřív by tu měl být...alespoň trošičku .. pořádek, nepomáhá.
Ale abych jen nehudrala, fajn je, že pětileté dítko si chvíli vyhraje i samo. I když v jeho pokojíčku stráví tak pět minut, jinak je vše v obýváku, ale to beru, však zalezlej sám bude ještě dost, až přijde puberta, ne-li dřív.
Ale nebylo tak tomu vždy. Nedávno jsem se viděla s kamarádkou, která má petiměsíčního synka, 2 hodiny denně zvládá pracovat a i tak říkala, jaká je to úleva, když jede na nákup a je třeba 40 minut z domu, kdy prostě může vypnout. Věřím, protože moje první vypnutí bylo tak na dvě hodiny po měsíci se skoro pořád plačícím synem v kuse, další za dva měsíce v kuse a když mu byly asi dva, nechala jsem jej na den u našich a jela na den do Prahy opravit si zuby.. byla jsem jak v Jiříkově vidění: můžu jet tramvají a koukat do blba! Můžu si dát mp3 do uší! Můžu si přemejšlet, číst, nebo pospávat. Obyčejnosti všedního dne, které se po dvou letech zapnuté pozornosti stanou magickými momenty.
A naopak, když jde dítko do školky a vy do práce, magickými momenty se stávají ty, které máte JEN pro sebe, nemícháte přitom těsto, neskládáte prádlo nebo nezametáte. I když ano, i toto se dá dělat společně. Ale důležité je nedělat to automaticky.
Tím, že teď se synem trávím víc času, začla jsem ho víc vnímat. Zjistila jsem totiž asi před rokem, že třeba dokážu číst pohádky a při tom přemýšlet o něčem uplně jiném. Také jsem schopná automaticky odpovídat. Ale také jsem schopná skutečně poslouchat, co mi říká a ráda si s ním o tom povídám.
Někdy mám tendenci brát chlapečka jako dospělého, ale jsou chvíle, které mi ukáží, že je to pořád malý klučík, který sice občas zlobí jako velký lotr, a moc, ale jindy zas potřebuje obejmout, pohladit, pofoukat bouli či odřeninu.
Proč to píšu? Peníze jsou fajn, ale není jich potřeba zas tak moc. Pokud je to jen trošku možné, je lepší mít víc času a méně peněz. Protože čas strávený s někým milovaným, ten si jen tak nekoupíš.
PS: taky jsem narazila na blog samoživitelky Dítě jménem Kuba. V hodně věcech jí rozumím a jak :) jen syna si tatínek nebral a nebere, takže asi ten jeden víkend za 14 dní nemám na nabrání sil a odplivnutí. A taky si nedovedu představit, že bych během prvního synova roku byla schopná něco psát, to jsem byla ráda, že jsem měla čas na sprchu. Ale Tereze držím palce, je fajn, že někdo ukazuje, že věci, co se většině lidí zdají samozřejmé, pro někoho jsou nadlidským úkolem.