pondělí 23. ledna 2017

Projímavý čaj při kojení - vyzkoušeli jsme za vás!


Jsou čtyři ráno nebo víc

jsem vzhůru koukám na měsíc a nebo dolu do ulic
kde lampy bloudí..


Hned se mi vybavil text od mé oblíbené Haničky Hegerové, ale pravda je taková, že jsou čtyři ráno, ten projímavej čaj jsem omylem vypila před osmou večer a zatím dobrý. I já i dvouměsíční syn. Jakto, omylem? Jak my, kojící ženy víme, chuť kojícího čaje není žádnej zázrak, tak jsem se asi po měsíci jeho pití uchýlila k tomu, že si sáček či bylinky dělám jen do malého hrnečku. Návšteva, která u nás teď pár dní je, si ze stejného důvodu - že to není žádná lahoda, dělá do malého hrnečku čaj projímavý... Pak už není tak těžké popadnout cizí hrneček a....

Zatím čekám bez ztráty kytičky, syn taky spokojeně chrupe. Kojila jsem okolo té osmé, pak  půl jedné, nějak před čtvrtou a možná ještě jednou? Nevím, nerozvěcím, mrknu většinou na mobil u postele, bez čoček na hodiny nedohlédnu. A syn při kojení spí. Až do rána. Zlaté dítě!

Internety říkají, že projímavý čaj při kojení ne... ale říkám si, pokud je to jednou.. projmu se nejspíš tedy já a možná i píďalka, ale lepší, než zaraženej prďánek, že. Při tom všem čekání můžu zavzpomínat na bolístky posledních dvou měsíců, kdy je syn na světě, resp. narozen, s námi je už měsíců 11, od početí, že.


Zimnice a 39
Před dvěma týdny jsme šli s přítelem a nejmladším vyzvednout staršího do školky. Byl tam první den po delší době, po asi dvou a půl týdnech, tak se mu tam nechtělo, to teď mívá. Po chvilce přemlouvání to dopadlo tak, že jsem ho tam musela odnést, přičemž vytrvale křičel: Nechci do školkyyy, nechci do školky.... Super to bylo. Nesla jsem ho i ve školce po schodech do třídy. No, radši bych byla, kdyby do školky juchal s úsměvem na rtech, ale říkala jsem si, že kdyby jsme to otočili druhý den to nebude o moc lepší. A doma zatím ještě pořád jen a jen uklízíme ... kamarádka, co má tři děti, říkala, že uklízet člověk nepřestane už nikdy... No  a pětiletý syn se nudí. Jasně, že si s ním i hrajem, lego stavíme, něco vyrobíme, ale ne tak často, jak by chtěl. Vyrábí i staví si i sám, ale ve školce se zabaví víc  a v pondělí má i výtvarku, tu má rád.

Ale od syna ke mně - ráno teda boj, po kterém jsem byla unavená spíš psychicky, dopoledne úklid a reorganizace minibytu bez přestávky, ve tři do školky a společně na poštu. Po cestě z pošty mi byla zima. Pravda, bylo asi minus pět, ale běžně mi je zima při munus 12, to jsem si říkala, že bych si už měla vzít rukavice. No přišli jsme domů a mnou lomcovala zimnice. V mikině jsem si lehla pod tu nejteplejší deku, v našem bytě, kterému sem tam někdo říká sauna, a čekala jsem, co se stane. 

A stalo se to, že po zimnici přišla teplota, zastavila se chlup před 39, super. Přítel zítra odjíždí na 14 pryč a já tu budu sama s chlapečky, no kéž by mi bylo brzo dobře! Léky na snížení teploty mám samozřejmě jen ty dětské, já nebyla marod asi šest let. Tak jsem holt studovala kolik čeho a při kojení.... Nakonec jsem měla sirup paralen Sus a čípek Paralen 100 radši taky. A přítel mi udělal konev zázvorového čaje - fakt na drobounko nakrájený zázvor, který skočil koupit, a citron, k tomu žádný sáček čaje, nic Vypila jsem to celé, snědla slepičí polévku a čekala jsem. V 9 jsem už měla něco pod 37, druhý den jsem byla bez teplot, jen hodně znavená, třetí den jsem fungovala opět normálně. 

Ano, vím, zázvor taký není žádná pecka, když se kojí, ale myslím, že nejvíc mě na nohy postavil asi on a když to není každý den...

Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu!
Co měl pětiletý syn k obědu den po školkové besídce, jsme si nemuseli ani představovat. Mohli jsme si to zblízka prohlédnout a to opravdu ve velkém množštví! Ve tři jsme šli ze školky, říkal, že ho bolí bříško. Doma moc jíst nechtěl a okolo sedmé, akorát když jsem měla na stole jídlo, nafoukl tvářičky a mně bylo jasno. Přiškočila jsem k němu a řekla: vyplivni to! Tak první deci, dvě mi vyzvracel do dlaní, pár kapek padlo i na druhorozeného.  Za vteřinu přiškočil přítel s hrncem, ve kterém mi dělal špenát a další pořádná várka kuřecího rizota putovala do hrnce. Rejže v tom ještě plavala. 

A opět započali záchranné akce. Černý slazený čaj, mátový čaj, pro kolu a po lžičkách...vypadalo to lépe. I přesto jsme vymysleli, že já a měsíc starý druhorozený budeme spát u syna v pokojíčku, přítel a prvorozený vedle sebe na velké posteli v pokoji druhém. Sice se nedomluví řečí, ale řeč těla je někdy výmluvná dost. 

Nachystali jsme kýble k posteli, ručník, pitíčka... a šlo se spát. Asi za hodinu, dvě však syn přišel do svého pokoje, vlezl na horní patro patrové postele a chvíli spal. Sic jsem říkala, že by bylo lepší zůstat vedle,,, No, v 11 se tam skutečně vydal. Přítel to popisoval tak, že syn přišel, vlezl k němu do postele a vylítla  z něj další várka zvratek. Proč nešel raději na záchod nevíme, ale asi to netušil, že bude pokračování, chudinek náš malinkej. 

Pak už ale dobrý. Vyprali jsme vše zamořené, pokračovali v čajové kůře a nasadili dietu rohlík + banán. A bylo líp.  Dva dny jsme ho nechali doma, pak byl víkend a v pondělí měl teda chrchel a šlo se stejně k doktorce, ale po návratu do školky za 14 dní, kdy se doma zase šíleně nudil, jsem se ptala, zda nezvracelo víc dětí. No jo, nejen dětí, ale i učitelky. Dobrý rizoto. Holt stane se, no.

Zpět k projímadlu
4:39, zatím dobrý. Uvidíme, co napíšu ráno.
4:40 jdu na wc, o něco dřív, ale jinak nic mimo normál.

Syn měl asi dva dny řidší kakání, ale jinak to vypadalo, že ho  nic netrápí, už je vše zase v pořádku. Takže pít po litrech asi ne, ale jeden omyl nenadělaů žádnou paseku.

Doufám, že příhod tohoto typu nebude přibývat.

čtvrtek 19. ledna 2017

Vítání občánků poprvé

Když mi přišla pozvánka na vítání občánků pro prvního syna, musela jsem odmítnout. Trvalé bydliště jsme měli 150 km daleko, auto jsem neměla a vlakem či busem s dvouměsíčním miminkem...těžko.

Když přišla pozvánka na vítání pro druhého syna, zajásala jsem. Mám radost pokaždé, když musím vymýšlet nějaký speciální outfit, ideálně když k  němu využiji i jedny z mých.... no, teď už asi jen 15 bot na podpatku. A když jde o  vítání mého malého občánka - jako správný rodič jsem byla dojatá už předem.

Ale na obřadu jsem nebrečela, brečela jsem asi 20 minut před  jeho začátkem, když jsem raději přišla omrknout Píseckou bránu, kde se - dle mého dojmu - vítání konalo. Bylo mi trochu divné, že kolem nekrouží stovky kočárků. Když už jsem nějaký zahlédla, dítě v něm sedělo! Takže těžce za zenitem, žádné 2 - 4 měsíce...

Vlezla jsem dovnitř  a ptala se paní v kavárně, zda tam dnes není vítání občánků. Říkala, že občas to tam bývá, ale o ničem neví, i diář kontrolovala a za měsíc osmnáctého je sobota, takže datum bude správné, jen to místo...

Tuhnoucími prsty jsem zmobilizovala můj ztuhlý mobilní telefon a podařilo se mi najít číslo na zodpovědnou úřednici. Pravda, předpokládala jsem, že ta nebude sedět u pevné, anóbrž bude na místě určení, na místě mně neznámém! Ale když jsem tam pře týdnem volala, abych se optala, zda nemůžeme přijít někdy příště, jelikož otec syna je v zahraničí a má na krajíčku, paní taky nebyla pevně u pevné, nicméně mě to za chvíl přepojilo na osobu, co ví nejvíc - na sekretářku. Tak se stalo i dnes a paní sekretářka mi řekla, že ta sláva se koná ve Skleněném paláci, kousek od radnice, náměstí Svobody.

Kdyby ty mobily nebyly, měl bych dnes už asi... no vily žádné, ale asi bych měla víc stresu minimálně co se hledání všelijakých objektů týče. Sice mi cestu ukázal jen na chvíli, pak už radši vytuhl, ale našla jsem, našla a zajásala. Na ono tajemné místo jsem dorazila s tvářemi jak Marfuša - nejen, že bylo asi minus 20, ale nasadila jsem rychlochůzi, abych to stihla. Po cestě jsem se velebila, že když už nemám v hlavě, mám aspoň v nohách.


Ve Skleněném paláci, který vypadal jak prachsprostý panelák, se již hemžili matky, otcové, matky matek,  matky otců, otcové otců,  otcové matek a hlavně píďalky. Asi 7 miminek. Letmým pohledem jsem zjistila, že můj syn je dvakrát tak větší, než ostatní občánci, což mě zahřálo u mého závodní chůzí zahřátého srdéčka. Kdyby můj sy byl nejmenší, hřálo by mě to také. Kdyby byl tak akorát, tak také!  Co si budem povídat, každá matka si vždycky něco najde.

Usedli jsme do sálu a přišla paní v proklatě krátkých šatech a zpívala písničku jednu, pak pár slov, písnička další... některé občánky to dojalo, že se dali do breku. Nebo že by jim to snad bylo dlouhé? No, můžeme být rádi, že jsme si - a to ji mám ráda - neposlechli třeba Novosvětskou, s těmi našemi novými světáky.

A pak to přišlo! První na řadu šel...můj syn! Nevím, zda to bylo proto, že jsme účast potvrzovali až po termínu nebo proto, že byl největší...  Vyskočili jsme a prošli slavnosntí bránou, byla to taková šibenice omotaná organzou. Co mi říkala zástupkyně města si bohužel nepamatuju, jelikož jsem to nevnímala: musela jsem se koukat a usmívat na fotografa, to dá rozum.

Pak další dítko, další, zas jedna árie, se kterou jsme si pohoupávaly do rytmu - což šlo i v sedě, pak růžičky pro maminky, poslední foto s rodinou - tu jsem boohužel tou dobou měla  buď v Německu, ve východních Čechách nebo ve školce... a šup do předsálí a prso ven. Paní mě posílala do přebalovárny, ale nedala jsem se. Další paní říkala, že tam snad nikoho nepohorším. Ba naopak, myslím, že jsem mohla potěšit pány, co sledují bezpečnostní kamery.

A dom. Se úsměvem na zmrzlých rtech, se stuhou městské části a pár dárečky, ale hlavně, hlavně s mým občánkem, který je na světě vítán, obřad neobřad. Ale milé to bylo. Takže - díky!

PS: Kdo je zvědavý  - dostali jsme bryndáček, dětskou knížku a čekáme dar nelepší - dvě fotky z obřadu!

PS2: Fotky jsou doma! Nikomu prosím neříkejte, že mám oslí uši :)