Když přišla pozvánka na vítání pro druhého syna, zajásala jsem. Mám radost pokaždé, když musím vymýšlet nějaký speciální outfit, ideálně když k němu využiji i jedny z mých.... no, teď už asi jen 15 bot na podpatku. A když jde o vítání mého malého občánka - jako správný rodič jsem byla dojatá už předem.
Ale na obřadu jsem nebrečela, brečela jsem asi 20 minut před jeho začátkem, když jsem raději přišla omrknout Píseckou bránu, kde se - dle mého dojmu - vítání konalo. Bylo mi trochu divné, že kolem nekrouží stovky kočárků. Když už jsem nějaký zahlédla, dítě v něm sedělo! Takže těžce za zenitem, žádné 2 - 4 měsíce...
Vlezla jsem dovnitř a ptala se paní v kavárně, zda tam dnes není vítání občánků. Říkala, že občas to tam bývá, ale o ničem neví, i diář kontrolovala a za měsíc osmnáctého je sobota, takže datum bude správné, jen to místo...
Tuhnoucími prsty jsem zmobilizovala můj ztuhlý mobilní telefon a podařilo se mi najít číslo na zodpovědnou úřednici. Pravda, předpokládala jsem, že ta nebude sedět u pevné, anóbrž bude na místě určení, na místě mně neznámém! Ale když jsem tam pře týdnem volala, abych se optala, zda nemůžeme přijít někdy příště, jelikož otec syna je v zahraničí a má na krajíčku, paní taky nebyla pevně u pevné, nicméně mě to za chvíl přepojilo na osobu, co ví nejvíc - na sekretářku. Tak se stalo i dnes a paní sekretářka mi řekla, že ta sláva se koná ve Skleněném paláci, kousek od radnice, náměstí Svobody.
Kdyby ty mobily nebyly, měl bych dnes už asi... no vily žádné, ale asi bych měla víc stresu minimálně co se hledání všelijakých objektů týče. Sice mi cestu ukázal jen na chvíli, pak už radši vytuhl, ale našla jsem, našla a zajásala. Na ono tajemné místo jsem dorazila s tvářemi jak Marfuša - nejen, že bylo asi minus 20, ale nasadila jsem rychlochůzi, abych to stihla. Po cestě jsem se velebila, že když už nemám v hlavě, mám aspoň v nohách.
Ve Skleněném paláci, který vypadal jak prachsprostý panelák, se již hemžili matky, otcové, matky matek, matky otců, otcové otců, otcové matek a hlavně píďalky. Asi 7 miminek. Letmým pohledem jsem zjistila, že můj syn je dvakrát tak větší, než ostatní občánci, což mě zahřálo u mého závodní chůzí zahřátého srdéčka. Kdyby můj sy byl nejmenší, hřálo by mě to také. Kdyby byl tak akorát, tak také! Co si budem povídat, každá matka si vždycky něco najde.
Usedli jsme do sálu a přišla paní v proklatě krátkých šatech a zpívala písničku jednu, pak pár slov, písnička další... některé občánky to dojalo, že se dali do breku. Nebo že by jim to snad bylo dlouhé? No, můžeme být rádi, že jsme si - a to ji mám ráda - neposlechli třeba Novosvětskou, s těmi našemi novými světáky.
A pak to přišlo! První na řadu šel...můj syn! Nevím, zda to bylo proto, že jsme účast potvrzovali až po termínu nebo proto, že byl největší... Vyskočili jsme a prošli slavnosntí bránou, byla to taková šibenice omotaná organzou. Co mi říkala zástupkyně města si bohužel nepamatuju, jelikož jsem to nevnímala: musela jsem se koukat a usmívat na fotografa, to dá rozum.
Pak další dítko, další, zas jedna árie, se kterou jsme si pohoupávaly do rytmu - což šlo i v sedě, pak růžičky pro maminky, poslední foto s rodinou - tu jsem boohužel tou dobou měla buď v Německu, ve východních Čechách nebo ve školce... a šup do předsálí a prso ven. Paní mě posílala do přebalovárny, ale nedala jsem se. Další paní říkala, že tam snad nikoho nepohorším. Ba naopak, myslím, že jsem mohla potěšit pány, co sledují bezpečnostní kamery.
A dom. Se úsměvem na zmrzlých rtech, se stuhou městské části a pár dárečky, ale hlavně, hlavně s mým občánkem, který je na světě vítán, obřad neobřad. Ale milé to bylo. Takže - díky!
PS: Kdo je zvědavý - dostali jsme bryndáček, dětskou knížku a čekáme dar nelepší - dvě fotky z obřadu!
PS2: Fotky jsou doma! Nikomu prosím neříkejte, že mám oslí uši :)
Žádné komentáře:
Okomentovat