středa 28. prosince 2016

Šestinedělí v Podolí

Po dvou a půl hodinách s velkým a uplně nejmenším chlapem mě přestěhovali na oddělení šestinedělí P4. Ještě na porodní sále jsem dostala snídani, abych zas nabrala sil, i když zas tak vysilující ten porod nebyl. Říkala jsem to přítelovi, před pár dny, že to šlo, pět hodin od vody do porodu, z toho kontrakce asi hoďka.. luxus! Prej: vždyť jsi byla hotová, když jsem ve tři zas přijel. Jo to jo, v rauši, hekala jsem a tak, ale...netrvalo to den, dva, že? :)

Na porodní sál pro mě přišel pán, ptali se, zda půjdu nebo mě mají odvézt na křesle. Řekla jsem, že zkusím jít a šla jsem. Přítel šel taky i pán s věcma, vše mi nesli.
Došli jsme k sesterně a nějaká sestra povídá nejdřív, že mě dají na sedmičku, ale po chvíli řekla, že na dvojku. To je pokoj hned u vchodu, s výhledem na Vltavu. V tom samém a v té samé posteli ležela před půl rokem kamarádka Magda s prvorozeným Míšánkem. A pozor - byla jsem tam sama. Paní, kterou jsem tam pak už neviděla, se ptala, zda nechci na nadstandard, aby mě hned nestěhovali, ale nechtěla jsem. Že budu mít nadstandard zdarma - alespoň po den a půl, jsem zjistila až po otevření dveří. Bylo to fajn, přítel mohl být o návštěvách celou dobu na pokoji, jinak jsou návštěvy od 15 do 16 možné na pokoji, od 16 do 18 na chodbě. My měli luxus. Pak až přistěhovali další paní, Vietnamku, v ČR je ale už 11 let. Chudina byla potrhaná víc než já, i dítko měla větší. Do té doby říkali mému synovi, jaký je velký kluk :) Bez deseti gramů měl 4 kila.



Jinak některé sestry byly zlaté, některé ještě  zlatější a některé trošku od rány, to třeba v případě, že jsem někam vyběhla bosky na chodbu, to jsem dostala vynadáno, ale tak asi to má nějakej smysl. Ale jinak - nemůžu si stěžovat, naopak, cítila jsem se dobře, sestry byly lidské, jako takové hodné tety nejen pro děti, ale i pro maminky.

Jídlo jsem poctivě jedla všechno, jasně, jako v Alcronu to nebylo, ale já jsem skromná. Na chodbě jsme měly ledničku, kam jsme si mohly dávat naše jídlo, dále čaj sladký i neslazený v konvicích, co jsme si braly na pokoje a pečivo k dispozici. Jen jsem nepochopila, zda nádobí po jídle máme odnášet či si pro něj přijdou. Přišlo mi, že některá směna to sebere, jiná nás nabádá, ať nosíme my.

Kojení  - sice druhý potomek, ale po pěti letech - no trochu jsem to zapomněla. Nicméně jsem neváhala a když jsem si nebyla jistá, šla jsem na sesternu nebo jsem poprosila někoho, kdo přišel na pokoj, zda by se mohly mrknout, zda to dělám dobře a Ottík skutečně baští. Libovali jsme si asi den s přítelem, jak pěkně saje, ale nějaká sestra, opět moc hodná, říkala, že jen saje to mlíko nakraji  - měl bradavku jen kousek v puse a bylo slyšet, jak to skrz ní teče. Učily mě to, jak mu to prso nacpat víc do pusy, pak už sál i to hlubší a to bylo slyšet, jak to polyká, tak to je to ono.
Na nástěnce jsem objevila i lístek, že si jde objednat na pojišťovnu nějakou zdravotní poradkyni, co přijde po porodu dom a poradí s kojením, mrkne na zranění a tak.



Zranění - no mám stehy, které se sami vstřebají. Po návštěvě záchoda jsem chodila do sprchy, jak mi doporučily. Mimčo se mohlo dát na hlídání do sesterny. Když bylo víc žen na pokoji, tak si ho hlídaly navzájem. Já v luxusu, den a půl, nosila jsem ho tetám. Pak asi na den přišla i třetí paní, byla po císaři.

A den třetí jsem se ale už mohla sbalit. Rodila jsem v sobotu o půl 4 ráno, v úterý ráno o deváté jsem odcházela. Ještě jsem fotila staršímu synovi, jak to tam vypadalo, když byl tou dobou u babi a dědy.

Celkově - za mě dobrý. Na to kojení je třeba se ptát, nebát se. A vlastně na cokoliv, co člověka zajímá. Před porodem jsTak šup do sesterny a dobrý, neměl, ale asi se mu už začínal rýsovat takový ten puchýř, vprostřed horního rtu, to že děti při kojení mívají. To už jsem taky zapomněla.
Oproti prvnímu porodu jsme nemuseli psát hned první den, jak děti přibývají, vážili jsme asi druhý, nebo třetí už určitě. A taky celkově byly paní přívětivější, než ve Vinohradské, kde jsem rodila poprvé. Takže za mě  - palec hore!

čtvrtek 22. prosince 2016

Jen aby to mimič nepoblil

Můj milý deníčku,

tak už mám druhého syna a ten má, kromě mých rodičů, i druhé prarodiče. Bydlí 450 km daleko, ale samozřejmě chtěli vidět jak své první, čerstvě narozené vnouče, ale i druhé, které, jak se říká, přiženili. A tak přijeli na návštěvu.

Oni mluví německy a francouzsky, já česky, anglicky a i německy (a trochu i španělsky - mám hlad, nemám peníze, nechce se mi pracovat, chce se mi spát -  a pár vět francouzsky... třeba jsem student, jsem nemocná). Nejlíp ale  česky, pak anglicky, pak německy.

Ze střední si z němčiny pamatuju slovo kotzen  - blejt. Ono je pak nějaké slovíčko i pro blinkat, něco jako bojlchen, asi se to píše beulchen? Nevím, ale s přítelem jsme zůstali u toho, že když mimi zvrací, používáme kotzen.

Já jsem dostala náušnice, prvorozený kočičkové puzzle a baterku, novorozený umělou kožešinu. Děkovali jsme, jen jsem nahlas vyjádřila obavu...musíme dávat pozor, aby tu kožešinku Ottík nepoblil!

Ani okem nemrkli, jen konstatovali, že se to dá vyprat.

Na druhou stranu - i noví prarodiče nezůstali pozadu a začali se učit česky, jsou zlatí. Začali se chlubit, co umí: do.. do.. dop.. dopr.. DOPRDELE!" zvolala jsem nadšeně, že to vzali za správný konec! Ale ne, můj odhad ocenil jen přítel, který doprdele" samozřejmě zná.. rodiče umí.. dobrý den.

Nu což, snaha se cení, na obou stranách. Však my se časem i domluvíme!

sobota 17. prosince 2016

Vykoupat se a vypnout byl luxus

Před čtyřmi týdny a dvěma hodinami mně - a nejen mně - přibyl do života další človíček. Ottíček.
Ottíček má brášku, tatínka, oboje babičky a dědy. První syn je teď už má taky. Syn poprvé a syn podruhé, co je jinak?

Ottíka když bolí bříško, tak malinko nadává, ale vrtí celým tělem, kroutí se a v drtivé většině případů se zadařilo a mohli jsme ho pochválit za prďánky. No jo, možná se vám zdá, že jsem začla od konce, ale oni je to důležitý, trochu se vyspat, nejen pro Ottíka, ale i pro maminku, která nemusí od dvou do čtyř ráno řešit tvrdé bříško.

Teoušek spinkal se mnou v posteli, to Ottík taky, navíc tam máme i tatínka, ale až za maminkou. Teouška jsem naučila usínat s prsem v puse či při houpání, Ottík si taky někdy požužlá na dobrou, ale je schopný spát sám. Stačí pořádná večeře a je to. Teoušek takto usínal nejméně rok. Ono tak co, byla jsem sama a po celém dni tak vyřízená, že jsem rozhodně neaspirovala na to, že jak Teo zavře očka, vyskočím a budu šůrovat.

Jakmile jsem Teouška neměla v ruce nebo se mu jinak nevěnovala, brečel. Matně si to vybavuju tak, že brečel skoro rok, dva v kuse, ačkoliv pravda, v ruce či v šátku jsem ho měla skoro pořád. Dojít si do sprchy na dvě minuty byla oáza dne. Vydržel pak ty dvě minuty koukat na kolotoč nad postýlku, to bylo fajn.
Ottík klidně leží sám, kouká a nic neříká ani nebrecí. Chudin Teoušek si se mnou užil takový emocí, a ne dvakrát pěkných, během těhotneství, že to asi prostě vybrečet musel, když už byl tu. Vím, že jsem si ho spoustu věcí naučila sama, jako to usínání, ale nelituju toho. Myslím, že potřeboval konejšit a včera, když jsem nad tím přemejšlela, potřebovala jsem to asi i já. Každopádně díky zkušenostem s Teouškem už mě žádné dítko jen tak nezaskočí, alespoň doufám,  a vše mi přijde jak procházka růžovou zahradou.

Tatínek - první syn ho viděl asi 5x -10x? Když jsme jeli z porodnice, párkrát nám s něčím pomohl, asi dvakrát, třikrát za ním byl. Od té doby ale "nemá čas". Tatínka druhého podezřívám, že by nejradši kojil, kdyby to šlo. Když to nejde, v noci alespoň přebaluje, ve dne vaří, věší prádlo, nebo leží s Ottíkem na břiše. A velké významné plus má za to, že je to tatínek nejen Ottíka, ale i Teoušeka. Má hned kluky dva a stará se o oba a dělá si starosti o oba. S mladším leží, se starším staví lego, točí ho ve vzduchu a sto dalších věcí. Neměnili bysme.

Zkrátka a jednoduše, je to jiné. Stejná je láska, ať je situace jaká je, jiná je únava, pocity - dříve jsem si připadala jako oběť, a taky mi přišlo smutné, že na boží dar se těšil jen jedne z rodičů, dnes toto neznám. Dříve jsem "padala na hubu", tři měsíce v kuse jsem se sama starala o Teouška, pak na dvě hodiny někam vypadla a pak zas tři měsíce v kuse. Dnes můžu třeba sama zavést Teoušeka do školky, sama dojít na poštu, na nákup naproti, nebo se v klidu vykoupat. Tatínek pohlídá. Nebo jde s Ottíkem ven na procházku. Kdo nezažil příběh první, neváží si tak příběhu druhého,

Chápu, že pro většínu lidí je těžké pochopit, co prožívají samoživitelky, Neříkám, že všechny jejich děti brečí jako můj syn, ale pokud vám dítko nikdo nepohlídá, tak prostě nevydechnete, mateřský alarm je zapnutý neustále a slovo relaxace mizí z vašeho slovníku. A to jsou pod ním skryty věci jako právě dojít si SAMA na nákup či na poštu či do sprchy.

Já to chápu a rozhodně na to nezapomenu. A myslím, že až přijde čas, tak budu nějak více nápomocna. Zatím píšu. A myslím na vás, maminky či tatínkové. Držte se*