pondělí 14. června 2021

Fit & Fat

 Mám teď pořád poslední dobou záchvaty sebelítosti. Chtěla jsem stipendium, o licensing your art, no nedostala ho, taky paní sleduje asi 10 tisíc lidí, žejo, ale ta paní, co ho dostala, tak vypadala, že je mnohem dál, než já. Asi se umí líp prodat. Zase umí někdo něco líp.


Klasika.


Jsem všechno a nic. Umím od každýho kousek. Na psací prace mě nechtěj, pač tak skvělou němčinu nemám, na uklízení taky ne, páč ostatní uchazeči jsou o krok dál. Mně poser a pak si to taky ukliď, když jsi o krok dál…


Co tam máme dál… jo uklízení mi fakt nejde, teda jako to doma. Nesystémový, kdy prostě nevíš, kde máš začít, tak radši nezačneš nikde. Podle mně to je nějaká nemoc. prostě FAKT TO NEJDE!  I můj syn má radši, když mu dám bordel na jednu hromadu a bere to z ní, než když je všechno všude. Po kom to dítě je…


Jo! Jsem povrchní! Dělám se jakože pohoda, nejdůležitejší je, jakej člověk je, ne jak vypadá, ale pak si jdu po sto letech koupit hadry do primarku a tam je zrcadlo. Tam JSOU zrcadla. Jedno, druhý, třetí. Jen se pěkně podívej! Za chvíli ti bude čtyřicet - dokonce jsi se toho dožila, ač se to v 17 zdálo nemožné a hele, máš nejen 22 let, ale i 22 kg. Rok, kilo, rok, kilo… 


A jako ty vole, sorry, ale málem jsem se tam položila: co to kurva mám na noze! Proč není normálně rovná, ale je taková jako hrbolatá, kýho výra, kurva fix! Asi celulitida, co jinýho. Hlavně že jsem se těma sračkama patlala v těch 17, kdy jsem ilegálně začínala jako nezletilá Avon Lady a teď...ted jsem na to líná. Nesnáším patlání se krémama! Obličej zvládnu, to jo, ale nohy, břicho, ruce nebo co všechno se maže… jo, okej, jednou dvakrát za rok, dostávám totiž tělová mléka krémy nebo co, a tak jako aby se neřeklo… pak ty ulepený ruce, ulepený nohy, ale tak jako kousek zmizelo, do data spotřeby, kdy to můžu vyhodit, ještě něco chybí.. Ale snaha byla!


Jo takže ta celulitida. Hele, konečně jsem si přečetla nějakej článek, na fejsíčku, o vodě, o trávě o lese.. sorry, o vodě, a o kafi. No, jasně, pijte vodu, pijte pitnou vodu.. (pro tuto chvíli překousnu Nohavicovi politické názory…). A nepijte tolik kafe. Hele, jako pila jsem tak 8 kafí denně, vody sklenku, dvě? Když jsem si přečetla ten článek, fakt podrobně vysvětlený co a jak, piju! Piju pitnou vodu a kafe už míň. Teď čekám, že mi zmizej ty vrásky na čele, zadek a břicho. Tak schválně.


Vrásky, čas. 


Přemejšlím, zda to tak mám jediná, že jsem pořád děcko, jen mám děcka. Jako někdy si říkám, ty vole,, Zuzano, ty máš děti!  A říkaj ti mami, to je sekec, co! A za chvíli můžeš bejt babi, přitom si pořád ta malá Zuzanka. Jen máš ten pupek a prdel a vrásky a děti. 


Někteří dospělí mi přijdou moc dospělí, ale nejsou někteří zase moc děti’?


Každopádně vím, z čeho vycházejí ty pohádky tipu Petr Pan, forever young. Jako jasně, můžeme bejt pořád mladí v srdci a taky jsme, ale ostatní se na nás koukaj jako na paní, pak na báby. No jo, to je normální, že je tlustá, dyť je stará.


Jooo, ta povrchnost! V tý kabince jsem se zděsila, jakože MUSÍM zhubnout. Proč? Asi že se 70 kily nejsem moc dobrá nebo WTF? Jsem neschopná ludra, protože jsem víc fat než fit?


Ono mně to taky donedávna nesralo, ale pak mi 80letý kamarád povídá, že jsem tlustší, nebo jak to opsal, než když mě viděl poprvé.  Řikám, doprdele, co ti je do mojí prdele! Teda neříkám, myslím si to. A co mi to máš to říkat, je to snad moje prdel, všímej si radši svý!  No prostě jsem pochopila, proč vtípky na tloušťku jejich adresátům nepřipadají moc vtipné. Zn. jednota.


Takže jsem povrchní. Myslím si, že hubenější = lepší. To mě poser. 


Chodím běhat, hele a je to znát, dřív jsem uběhla asi 50 metrů a myslela jsem, že zhynu. Teď dám indiánskou chůzí asi 5,5 km má rekord. Jako ne na sílu, nejsem magor, žejo, ale hlavně se sluchátkama v uších. Mám pak pocit, že tančím. 


Jo, to byly časy, když jsem byla ve svém rodném městě a chodila jsem do tanečáku..

Proč tam nejsem? Jo aha, asi chci napsat knížku “Čeho nejvíce litujete před smrtí vol.2”. Až až až až až až.. tak. Pokud se toho dožiju. A ostatní, na kterých mi záleží. A přestěhuju se pak nakonec? A nemá bejt člověk vlastně pokorně spokojenej tam, kde je? A co na to Jan Tleskač?

 


pátek 16. dubna 2021

Nejdůležitejší snové místo. Strikes back.

 Včera se mi zdálo. To místo. Domeček, babiččin domeček = bezpečí. Rybník a voda, do který není vidět ´= nebezpečí.

Včera jsem se pohybovala v rybníku. Byli tam i bratranci. Jinak moc nevím. Ale byla jsem někde v rybníku.


O jeden sen dozadu jsem byla sice na suchu, opodál babiččinýho domku, ale...

Měla jsem na ulici u nějakých garáží věci, kufry, tašky. Ne jen na cesty, byly to všechny moje věci, mě a kluků. 

Babiččin domeček se vytrhl ze země, celá přední zahrádka byla zaplněná vodou a domeček začal plavat. 

Běžela jsem tam, podívat se, zda tam není babička, zda jsou v pořádku. Ale jako obyvkle mi došlo, že babička už tam nebydlí.

Domeček, babiččin domeček = bezpečí. Rybník a voda, do který není vidět ´= nebezpečí.

čtvrtek 15. dubna 2021

Prostě nemůžu

 Asi nemůžu. Asi určitě nemůžu. Určitě nemůžu.


Otec prvního syna  o něj moc zájem nejeví, naposled se viděli v listopadu 2017, 17. 11. 2017, když jsme se stěhovali do Německa. A to ještě pod mírným nátlakem, že pokud si neudělá čas, skočíme za ním na trénink. Trénuje bojové sporty, jeho synové taky. 

Bylo mi to líto, že se k našemu synovi moc nemá.

Otec druhého syna zájem jeví. Pohlídá klidně oba. I starší mu říká Papa, prostě je to táta č. 2.  Oba kluci si tu zvykli. Stěhování s jedním mladým, druhým miminem, bylo něco jiného. 

Asi jim to nemůžu udělat, odvézt je 700 km od sebe. Jasně, až bude korona, bude se cestovat a navštěvovat líp...

Zuzano, Zuzano, to je ženská klasika, brát ohledy hlavně na ostatní, ale co když je to právě teď to nejlepší?

Asi je. 

sobota 6. března 2021

Rozhodni se, rozhodni se, rozhodni se....

 Nesnáším rozhodování! Buď proto, že mi je to naprosto jedno, zda si dám to či to, nebo proto, že to je těžký. Sakra těžký. Teď přede mnou stojí to druhé. Nejtěžší rozhodování v životě. Nebo druhé nejtěžší, ale to první už mám za sebou.

Někdy mi to jde lehce. Třeba teď, řeší se očkování, ano či ne, todle a tamto. Tak tady jsem si položila otázky, co je pro mně horší, očkovat nebo neočkovat? No, podle toho, co říkají, tak očkovaní by neměli mít tak těžký průběh nemoci a snižuje se riziko nákazy na další lidi. Co mi hrozí při očkování: nějaké snad krátkodobé zdravotní potíže. Co můžu získat? Lehčí průběh a snad nenakazím tolik lidí, kdyby už. Pohoda. Když nebudu očkovat, hrozí, že ostatním v horším stavu přivodím vlastně smrt. Takže tady je to jasný jak facka.

Na jedné straně křivky je možný užitek - újma pro mně, na druhé straně možný užitek - újma pro ostatní. Vlastně na se můžu na té křivce pohybovat kde chci, pořád mi vychází lepší užitek, v jakémkoliv místě.


No a pak jsou tu rozhodování, kde je na jedné straně křivky újma, na druhé užitek. Nebo nějaká újma a nějaký užitek a stejně tak na druhé, a ty poměry se můžou měnit, že jo. Ale otázka zní, teda KLÍČOVÁ OTÁZKA ZNÍ:


NA KOHO BRÁT OHLED???

Když zůstanu se syny v Německu:

Já -  užitek: mladší syn tu má otce, mají tu německé babičku a dědu, lepší sociální systém, možná lepší školy? Určitě lepší vláda!!! Prostě o něco vyspělejší. Joa teď máme zahrádku, ale to je taková třešnička na dortu.

Já - újmy: málo kamarádů a staří kamarádi daleko. Rodina daleko, mí rodiče daleko, sestra daleko, její děti daleko, k tomu koronáč, návštěvování teď na hovno, pardon, ale je to tak, horší hledání práce, jo v části jedna asi lépe placené práce časem, omezené sdílení, nejsou tu kamarádky se stejně starými dětmi, nejezdíme co víkend na výlety, na chaty, moje děti si nehrají s dětmi mých přátel, nezajedeme o víkendu na chalupu, nic. 

Otec druhého syna: tak jasné, chce mít syna co nejblíž. Ale má novou přítelkyni, teda novou, už rok, ale zatím v jiném městě, ale je to otázka času. V našem městě má kamarády a rodiče. On i ona. Je jí 34, zatím prý dítě nechce, ale asi brzo bude. Může mít novou rodinu, méně času na prvního syna, kdo ví.

Pro oba syny je teď nejlepší na světě maminka. To se taky může změnit, kluci hledají ty mužské vzory až okolo 12 roku, ne? Ale zas tu jsou trochu zvyklý, ale.. 


NEVÍM, NEVÍM, NEVÍM, NEVÍM, NEVÍM.

To je závěr jak víno, ale lepší bohužel momentálně nemám :(