České psycho: do sprchy s pavoukem!

Hodně lidí si myslí, že ženský na obědě řešej kraviny.. ale my jsme vymýšlely, jak pomoc jedné z nás, která má dočasně sprchu ve sklepě… a kromě sprchy má ještě arachnofobii!

Kamarádka Arachnofobička má první plán: umístit do dveří či za dveře takovou tu síť, jak jste mívali u babičky na venkově v oknech, abyste se z těch much v létě nezbláznili. Samozřejmě by to muselo být se všech stran velice dobře utěsněno, protože, jak říkala Arachnofobička, uplně vidí ty pavouky, jak přikrčují svých osm nohou, pupkem drhnou o zem a podlézají tou poslední minidírečkou, co tam zbyla. No uplně to vidím!

A nebo nemusej takto trápit tělo a riskovat zlomeninu jedné až osmi noh, ale také mohou pěkně v zákrytu čekat u sítě a jakmile ji Arachnofobička otevře, se zpěvem „voda, víra, zábor“, se vrhnou směle vpřed, do sprchy, hlavně křižáci..

Já jsem vymyslela plán, dovolím si říct, dokonalejší! Dvojité dveře s vakuem mezi nimi! Akorát tedy  by Arachnofobička musela do sprchy chodit ve skafandru, přeci jen když by zrovna byla mezi dvěma dveřmi a vysával by se vzduch, pavouci, atd…. anebo taky může potrénovat zadržování dechu! Další věc je ta, že by to bylo asi trochu nákladné, ale znáte to, když musíš, tak musíš..

A co pavouka prostě vynést ven? Prý se nemají zabíjet, nosí štěstí... Nemusela by ho nést v ruce, třeba v krabičce, na papíru.. Mno jo, jenže do když bude zpět ve sprše stejně rychle, jako ona! Ha! No na to jsme nepomyslely J Představila jsem si, jak vynáším ze sprchy slimáka či šneka a jak je zpět ve sprše stejně rychle jako já.. no nedivila bych se! Já totiž zas trpím slimákošnekofobií..

 A navíc, jak dodala Arachnofobička, na co mi bude štěstí, když budu smrdět jako prase.

Jak chlapeček usnul na ulici

Jednoho dne Bambinek onemocněl. Bolelo ho v krku a z nosu mu po pšiknutí vyskočily nudle dlouhé skoro až po pas. Po návštěvě paní doktorky maminka s Bambinkem skočila do lékárny a do nedaleké knihovny, aby si při stonání mohli spolu číst. Když se vraceli, byl chlapeček už unaven z cesty a chtělo se mu spinkat. Zpomaloval, zpomaloval, očka se mu klížila… “Pojď, Bambinku, za chvíli budeme doma!" lákala ho maminka. “Otevři očka.. tamhle už je vidět dům, kde bydlíme!, nespi!”.

Ale chlapečkovi se očička ne a ne otevřít. Maminka přidala do kroku, aby už byli doma v pelíšku, šla a šla a když odemykala dveře u bytu, zjistila, že chalpeček s ní u dveří není!

On totiž, představte si, milé děti, usnul na chodníku! Zavřel očka a jak tam stál, tak usnul! Okolo chodili lidi a říkali si, panejo, máme tu uprostřed chodníku nějakou novou sochu, to jistě vymyslel někdo chytrý! - to si ale dělali legraci, soše se totiž museli vyhýbat a obcházet ji. A když už ji míjeli, říkali si: Panejo! Tu sochu udělal nějaký sochařský mistr, vypadá jako živá, jen promluvit! A prohlíželi si ji ze všech stran a obdivně vzdychaly och, ach, jaké to mistrovské dílo!

Maminka mezitím běžela po schodech dolů, vyděšená, že neví, kde je chlapeček. Hned před domem však viděla chumel lidí, slyšela, jak vzdychají, tak se šla podívat, to to tam mají za zázrak. Maminka přiběhla, trochu fuňěla a co nevidí: poklad jejího života! Svého chlapečka! Stál tam a pořád spinkal. 

“Pozor, ať tu sochu nerozbijete", chtěli říct mamince, když viděli, jak se na chlapečka vrhá s otevřenou náručí. Maminka ho ale objala, tím se chlapeček probudil a byl udiven, že kolem něj je tolik udivených lidí! A ty lidi viděli, že chlapeček není žádná socha, ale chlapeček a že maminka má radost a chlapeček má radost, tak taky měli radost a z té radosti mamince a i chlapečkovi zatleskali!
A říkali si, ještě že okolo nešel nějaký zlý člověk a neodnesl si chlapečka třeba jako ozdobu na zahrádku a maminka děkovala bohu, že tam chlapeček zůstal a s chlapečkem si slíbili, že už se nikdy neztratí, maminka bude dávat pozor, zda chlapeček jde a chlapeček nebude utíkat někam kde ho není vidět. To teď sice neudělal, ale párkrát se to už stalo, když byl menší, maminka musela odhodit boty na podpatku, aby ho dohonila.. a dohonila ho.

Zkrátka, největší poklady našeho života - děti, maminku či tatínka, bychom jen tak na ulici ztrácet neměli.

Jak jsem dělala autoškolu

Blíží se čas výměny řidičáků vydaných před rokem 2001 a ačkoliv se výměna netýká, zavzpomínala jsem se slzou v oku na to, jak jsem dělala autoškolu. Nebo snad lépe říci autoškoly?

Téměř  všichni moji spolužáci začali dělat v 17ti či 18ti letech autoškolu, já byla jedna z těch, kteří ji nedělali a to z prostého důvodu: nikdo mi ji nezaplatil.  Je sice fakt, že občas jsem byla v třídní knize zapsaná s ostatními spolužáky jako nepřítomná kvůli jízdám v autoškole, ale pravda, po Stylbaru jsem mnoho kilometrů nenajezdila.

Matura za mnou, stěhuji se do Prahy, ale do autoškoly se nehrnu,  auto nemám a ono to neuteče.. Časem však ve mne začala hlodat myšlenka… co kdyby někdy šlo o život a opravdu by bylo potřeba, abych někam dojela. Přihlásila jsem se tedy do autoškoly hned vedle školy, kam jsem tou dobou chodila. Po první jízdě mi došlo, že mé obavy  „co kdyby šlo o život a budu muset řídit“ byly liché: o život začne jít tehdy, když musím řídit.

Nejdřív jsem jezdila s panem majitelem školy a s oktávkou, jo to se mi líbilo, cítila jsem se bezpečně, v takovém velkém autě. Zda se cítil bezpečně i pan majitel, to si jistá nejsem. Brzy poznal, že co si nenapíšu, to za pár minut nevím,  a pravda je taková, že při řízení přeci jen dost dobře číst nejde. Další mým prohřeškem byla přílišná poslušnost, která za nějaký ten pátek ohromila nejednoho inspektora!  Když mi řekli „jeď doleva“, jela jsem doleva, poslušná rozkazu a slepě věříc tomu zkušenému pánovi vedle mě, že cesta je bezpečná. Ne vždy tomu tak bylo.

Nevím proč, ale asi v půlce autoškoly mi vyměnili jak auto -  za  menší, felinu, pch, tak instruktora – taky za menšího. Taky byl celkem klidný, zato já jsem nebyla klidná, když jsem místo na šaltpáku sahla na jeho opravdu chlupatou nohu!

A už je to tady, zkouška.. č.1! Na tu mi půjčili instruktora v té škole největšího, plešatého. Asi doufali, že má pro strach uděláno. Jeli jsme od autoškoly, jedna křižovatka -  krása! Druhá křižovatka  - „jeďte doleva, slečno“.  Tak jsem – poslušně -  jela. Bohužel mě nenapadlo dát přednost autobusu MHD, který se na nás řítil z protisměru. Autobus ani instruktora zase nenapadlo, že mě to nenapadne. Autobus se nám na poslední chvíli troubíc vyhnul, v tom samém okamžiku akorát nevěřící instruktor sešlapával brzdu. Věřím, že kdyby měl nějaké vlasy, stojí mu hrůzou!

Zkouška číslo dvě nebyla tak strašná, pouze jsem si nemohla vzpomenout, jak se rozjet do fakt prudkého kopečka, jsme to dělali jen jednou, že jo. Takže za to vlastně moh’ ten instuktor! Ten druhej, chlupatej.

Zkouška číslo tři byla docela veselá. Jezdíme, jezdíme a přišla má oblíbená zatáčka vlevo. Automaticky hodím blinkr a zvyklá z víceproudých silnic jedu do lev0ho pruhu…akorát v jednoproudé silnici. Nic naplat, inštruktor a inšpektor, místo aby byli rádi, že zrovna nic nejelo, mi to zas nedali!

Zkouška č. 4: Všechno v pohodě, paráda, projeli jsme se, žádnej bláznivej autobus, žádnej protisměr, žádnej kopeček! Přijíždíme k autoškole a slečno, tamhle zaparkujte mezi ty dvě auta, bokem..  No copak o to, to já jsem zaparkovala, sice mi to trvalo asi 10 minut, ale zaparkovala jsem… hajzli!

Zkouška č. 5 -  prej spousta drobnejch prohřešků, nic velkýho.. ale…

Zkouška č. 6 se konala již v druhé autoškole, jelikož člověk jak jde jednou na zkoušku, tak by měl řidičák udělat do 6 měsíců od data první zkoušky a  mě se to teda na těch pět pokusů bohužel (?) nepovedlo.  Zase jsem si to celé odjezdila znova,  opět v mé oblíbené oktávce a docela mi to myslím i šlo! Otázky jsem se učila až den před zkouškou,  a to ještě jen chvíli, protože u mě byl zrovna na návštěvě kamarád až z Kutný Hory, tak jsem se mu musela věnovat!  Druhý den ráno jsem tedy plna sil došla na zkoušku a aktivně jsem se hlásila, že chci jet jako první, ať to mám dřív za sebou. A celkem mi to i jelo! Jediný kiks se mi stal na přechodu pro chodce, kam skočila ošklivá hnusná oranžová, když jsem byla těsně před přechodem, tím mě dokonale zmátla: nevěděla jsem, zda mám jet, či brzdit, nejdřív jsem se rozhodla pro jet, pak pro brzdit, takže jsem zastavila čumákem na přechodu. Ale jinak dobrý! Myslím tuto část zkoušky. Nazpět jela druhá slečna a instruktor mi začal dávat dotěrné dotazy, třeba k čemu je chladící soustava, kde ji můžu kontrolovat, co znamená jaká barva.  Řekla jsem, že ukazatele jsou na budíkách, jelikož tento výraz jsem kdysi někde zaslechla a instruktor se divil, zda stav chladiče odečítám z  budíku u postele…  Pak mi však položil otázku nejzáludnější, a to na kolik se ten motór jako chladí. Přemýšlela jsem, až se mi z hlavy kouřilo a přála jsem si mít také okolo těla nějakou tu chladící soustavu.  Asi po pěti minutách jsem nasadila medový hlásek a špitla jsem: dvě stě? V tu chvíli potřeboval chladicí soustavu zase pan instruktor:  „Ženská bláznivá, dyť to by vám to auto hořelo!“ No, to vlastně asi  jo, no .)

Ale dali! Dali jízdy a dokonce i technickou, testové otázky jsem příště  - to je  po sedmé -  zmákla na výbornou!   Pravda, od té doby jsem ještě neměla odvahu řídit auto sama, vždy potřebuju vedle sebe někoho, u koho si můžu ověřovat mnou navrhnuté řešení právě vzniklých dopravních situací nebo kdo mě vystřídá, když mě bolí ruce, ale já se do toho jednoho dne pustím pořádně a ono to půjde! Jen se sama sebe táži, zda si předtím nemám dát autoškolu potřetí .))

Jak jsem byla v nemocnici (únor 2010)

Můj milý deníčku, tak si představ, že jsem byla v nemocnici na operaci! Víš proč? No prosimtě,  něco mi  vyrostlo v prsu, už zas! Takže se rozjel kolotoč -  vyšetření ultrazvukem, pak k doktorovi – velice sympatickému – nechat se osahat, pak na biopsii.. To teda nebylo dvakrát příjemný, do prsu člověku vsunou nějakou jehlu nebo co, vlastně spíš kleštičky, který vypadají jako jehla, pak s nima v prsu párkrát zakřupou a odeberou tkáň. Pak se čeká na výsledky a už je to tady: phylloidní expanzivní tumor, nezhoubný, který jde jen a pouze vyřezat. Jak mne poučil pan doktor Sympaťák, tak ten tumor roste jako blázen, až třeba do velikosti dětské hlavičky a prso může prasknout.. no já jsem se svýma malýma prsama spokojená, takže žádný zvětšování nebude.


Před nástupem do nemocnice jsem ještě absolvovala tzv. předoperační vyšetření, čili odběr moči (nenapadlo mě vzít si ji s sebou z domu v lahvičce, tak jsem darovala vzorek na místě), pak hektolitry krve, přičemž jsem natahujícímu chlapečkovi ve frontě za mnou poradila, že já to dělám tak, že se na to nekoukám a třeba myslím na to, s čím si pak budu hrát a ono že to pak jako ani nebolí.  A je to tak, funguje to  :) Dále EKG, kde záznam  posledního měření ukazoval datum datum 6.2. 2006, čili bez jednoho dne 4 roky staré datum.  Tenkrát mi řezali fibroadenomy,ale jen z pravýho prsa.  Třešničkou na dortu je pak pohovor s obvodní lékařkou, která sepíše román o vaší rodině a jiné zvířeně, aby na sále věděli, co mají čekat.

V den nástupu jsem šla nejprve na ultrazvukové zaměření před  operací. Poté, co mě doktorka vyšetřila ultravzukem a počmárala fixou prsa, jsem se vydala do nemocnice. Na papírech jsem měla napsané, že se mám hlásit v části G1. Na dveřích G1 ale bylo  kromě lůžková část napsáno také onkologické oddělení, trochu jsme se zarazila, nicméně šla jsem se zeptat na recepci či jak se tomu řiká, zda jsem tam správně. Byla jsem,  zhoubný nezhoubný, mají to prostě pohromadě.  Nejprve se mne ujaly dvě mladé sestřinky a vyplňovaly se mnou dotazník, jestli mám alergie, kolik vážím, měřím, na vše jsem vzorně odpovídala. Najednou slyším: “Píchá se Vám dobře?” Říkám: “ Prosím???” Sestřička: “No jestli se Vám dobře dýchá”. “Aha, já jsem rozumněla píchá .))”. Mno, zasmály jsme se a vyplňovaly dál, ještě třeba jestli se dobře vyprazdňuju a tak.  Po rychlé návštěvě interny  jsem hned dostala dlabanec, polévku a bramborovou kaši, za vše jsem vzorně děkovala, i za odnesení špinavého nádobí, paní na mě docela koukala.

Poté jsem konečně byla uvedena do mého královského pokoje  a pozor! Dokonce jsem měla kytičkované povlečení, to si nechám líbit! Na pokoji už byla jedna paní, 79 let, taky z Prahy (měla čistě bílé povlečení).  Tak jsme si řekly první dojmy a tak, nicméně paní chtěla sdílet i druhé a třetí dojmy, kdežto já jsem si chtěla číst “chytré knížky”,  jak jim řikám, o tom, jak se člověk může zbavit nádorů svépomocí -  ikdyž ano, pozdě bycha honit.  Nebo se učit francouzštinu, protože ji zítra zase zmeškám.  Nic naplat, zkusila jsem provozovat to, co údajně umí každá žena:  multitasking. Tentokrát mi to vyjímečně  celkem i šlo. Četla jsem si a do toho říkala “Hmm Hmm”, a “Ano?” a “Ahaaa” a tak podobně. Na obranu Stařenky musím dodat, že nemluvila z cesty, byla bystrá, i zcestovalá, ale já, konzerva -  kozoroh, jsem již měla naplánované čtení na střídačku se spaním, takže paní byla prostě nad plán.

Druhý den ráno jsem si odlakovala dva nehty na každé ruce dle instrukcí, dala sprchu, nasadila sexy bilé stahovací  punčošky a snědla oblbovací prášek, abych třeba nechtěla utéct z lehátka, až mě povezou na sál. Ještě předtím jsme si vyndala čočky a vzala brýle, které mi však na sále taky sundaly, takže s 5 dioptirema jsem byla slepá. Což o to, stejně mi  za chvíli do žil píchli látku, po který umřel Michael Jackson a byla jsem – alespoň pro tuto chvíli -  tuhá.

Probrala jsem se klepajíc zimou s pocitem, že jsem “usnula” asi tak před půl vteřinou. Ten čas strávený na sále jakoby nebyl, žádné vzpomínky na sny, žádné světlo na konci tunelu, nic. Jen zima. Sestřičky mě okamžitě obložily teplými polštáři a hned mi bylo líp. Netrvalo dlouho a jela jsem zpět do svého pokoje s kytičkovanou peřinou.  Stařenka z pokoje šla na operaci po mě, nechali si ji však pro sichr den na JIPce, takže jsem měla celý rajón pro sebe! Sestřičky mi zprovoznily polohovatelnou postel, čehož jsem hned využila a měla jsem nahoře jak hlavu, tak nohy.  K tomu jsem si pouštěla vážnou hudbu z televize, připadala jsem si jako hraběnka! Jen trošku unavená hraběnka, s korzetem z obvazů, který musel být tak moc utažen kvůli krvácení a modřinám.., a s kanylou v ruce.

Druhý den se mi vrátila Stařenka. Plná dojmů… Když  mě hodinu na to doktor Sympaťák osvobodil z korzetu  a ptal se, zda už chci jít domů, chvíli jsem nevěděla.. mám nemocnice ráda, pobyt v nich beru jako dobrodružství, ale představa, že budu celý další den místo spánku či čtení poslouchat Stařenku… šla jsem dom. Stařence jsem koupila růžičku na stoleček, sestřičkám jsem koupila růžičku. Doktor  Sympaťák dostane bonboniéru.. né dělám si srandu, kamarádka  pracuje jako doktorka a bonboniéry už nechce ani vidět. Doktor dostane, co mi přistane cestou na kontrolu za kloboukem. Všichni byli úžasní, jak  mladé sestřinky, tak  paní, co nosily jídlo, tak i  paní s kýblem, paní doktorky a nejvíc pan doktor.

A co prsa? Mají sedobře, ještě maj v sobě stehy, ale nebolí to.  Válím se doma, spím a čtu si – dle plánu a dokonce mám zakázáno uklízet!  A  kdyby se příště objevilo v prsu něco závažnějšího.. vždycky jsem říkala, že lepší přijít o prso, než o ruku,  a za tím si stojím! Ikdyž zrovna teď ležím  :)

Mně se chce kakat!

Rodiny s autem to mají jednoduché: v pátek navečer vynesou dvacet tašek plných nezbytných věcí před dům, díky lety nabytým zkušenostem naskládají do kufru, pod nohy spolujezdce i pod nohy dětí, a jede se. Já a můj syn auto nemáme, což je vzhledem k faktu, že řidičské oprávnění jsem získala na sedmý pokus, nejspíš dobře. Sice nemusíme řešit hlavolam s naskládáním zavazadel do auta, zato čelíme jiným výzvám.

Pravda, ta první je obdobná: musíme nacpat, tedy pardon, chci  říct sbalit, věci do tašky, kufru či batohu tak, aby jsme v případě nečekané události na místě určení v cílové destinaci neplakali, že nám chybí v lepším případě ponožka, v horším suché kalhoty. Tuto hrozbu jsem eliminovala tím, že své věci rozsévám všude možně, zejména na chalupě a u rodičů. Na výsev se hodí vyřazené oblečení, ale i plenky či kočárky. Ty mám u  rodičů hned čtyři staré, monofunkční.

Na cesty se vydáváme vlakem či autobusem: druhá výzva spočívá v přepravě konvoje na to či ono nádraží. Nejdobrodružnější to bylo, když se konvoj sestával z kočárku, syna, tašky přes rameno a kufru na kolečkách. A mě. S mimčem či batoletem s sebou musel člověk přemisťovat hromadu serepetiček, které by se nevyplatilo koupit čtyřikrát. Lidé, když viděli, jak jednou rukou před sebou tlačím kočárek, druhou za sebou tahnu kufr, sami nabízeli pomoc, zejména při nástupu do tramvaje i při výstupu.

Děkuji vám všem.

Dnes už je to brnkačka, synovi táhne na čtvrtý rok, občas ho sice strášně moc bolí nožičky, ale i to se dá s malým baťůžkem na zádech, se kterým nyní cestujeme, vyřešit snadno. I když váží už 17 kilo - svaly na rukou mám už vytrénované.

Výzva třetí, časově nejnáročnější, je samotná cesta. Za synových mladých let ještě hodně spal, takže riziko spočívalo v probuzení a to zejména během pauzy v půlce cesty, tedy po hodině a půl či hodinách dvou. Dnes, když jedeme po o, také spí. Jindy si však se mnou rád povídá: Proč jedeme tam? – Protože tam vede silnice. Proč tam vede silnice? – Protože ji tam  někdo postavil. Proč ji tam někdo postavil? – Aby tam mohla jezdit auta. A proč tam jezdí auta? -  Aby se dostala, kam potřebují. A kam potřebují? – Někam do Prahy. A kam do Prahy? – Nevím. A proč nevíš?

Dnes už syn nenosí plínky, což cestě dodává nový rozměr. Čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Loni v létě jsme se vraceli v neděli odpoledne narvaným autobusem do Prahy. Bylo dusno, nešlo moc větrat, aby to ty, kteří seděli na zadní sedačce – tedy nás – moc neofouklo. Klimatizace nepremávala. Po pauze v půli cesty jsme vyrazili na dálnici, kterou tou dobou opravovali, takže jsme se spíš nepohybovali, než pohybovali. Po pár minutách syn zahlásil: „Mně se chce kakat!“ Strnula jsem nejen já, ale všichni, kdo to kruté prohlášení slyšeli. Měla jsem s sebou sice plínku, ale bála jsem se, že pro tehdy tříletého kluka by tento „záchod“ nebyl dostačující. A kdyby, co pak s tím? Hodit z okna?

Začala jsem synovi slibovat hory doly, ať to zkusí vydržet, že tam za chvíli budeme a to i přesto, že jsme zrovna stáli v koloně. Chlapeček trval na svém a já začala měnit barvy od rudé snad až po hnědou. Ale vydržel! Vydržel až na Černý most, kde jsme přes pomalu desatero schodů, s tím největším kufrem, co máme, běželi na záchod. Bleskově jsem mu stáhla gatě a posadila ho na prkýnko. Sladce se usmál a řekl: „Mně se chce jen čůrat! Chá chá!“

O mamince, která uměla číst myšlenky

Byl jednou jeden chlapeček a ještě než se z něj stal  chlapeček, tak byl miminkem. A protože miminka neumějí mluvit, tak když se jim něco nelíbí, něco je trápí nebo něco chtějí, tak pláčou - to naopak umí velice dobře.

A tenhle chlapeček si to pamatoval, že za mlada stačilo kníknout a maminka okolo něj začala poskakovat a vyšetřovat jako zkušený detektiv co by tak chlapečka mohlo zlobit, trápit či obtěžovat. Někdy to byl hlaďánek - tak říkala maminka hladu, někdy to byl prďánek - tak říkala maminka prdu, ale jinak byla celkem normální. Někdy chlapečka nic netrápilo, prostě jen něco chtěl, třeba podat nebo ukázat nebo chtěl někam posunout.

Když chlapečkovi byly tři roky, mluvit uměl celkem obstojně, takže mohl říct, co chce nebo co nechce. Ale maminka vždycky neudělala, co chlapeček chtěl, nedala mu místo oběda tabulku čokolády, nenechala ho v zimě běhat venku jen v tričku.. a to chlapečka trápilo.

Jednoho dne se chlapeček koupal ve vaně už asi hodinu - koupal se totiž rád.  Ve vaně kopal nohama, máchal rukama, až voda stříkala na všechny strany a maminka hudrovala…., jednou autíčkama jezdil po okraji vany, jindy je vozil na loďce z plastového krytu staré lampičky, jindy se potápěl, že mu nad hladinou zůstaly jen oči, pusa nos a když maminka volala, ať jde z vany, to samozřejmě neslyšel, když měl uši pod vodou! Po jednom dlouhém koupání se mu ale dělaly varhánky na polštářcích prstů a kdoví, kde ještě, pomalu už začínal vypadat jako jeden velký varhánek! A k tomu bylo osm hodin večer, tedy čas z vany vylézt, vyčistit chrup, poslechnout si pohádku a jít spat, aby byl ráno chlapeček svěží a neplakal, že chce ještě spát, až ho bude maminka budit, protože musí jít do práce a chlapeček do školky.

Maminka přišla do koupelny a řekla: “Pojď z vany, chlapečku můj nejmilejší, už je hodně hodin!” Ale chlapečkovi se nechtělo! Co na tom, že už byl vlnitý jak vlnitý plech! Co na tom, že už je osm hodin! Chlapeček měl vodu rád, uměl si i sám připustit teplou, tak se chtěl ještě ráchat! Honem přemýšlel coby a vzpomněl si, jak to chodilo dříve- stačilo písknout a maminka  pomohla či… POSLECHLA!

Tak zkusil to, co fungovalo za mlada: začal  plakat, kňourat a fňukat.

“Uááá, uááá, já ještě nechci z vanýýý! Uááá!” a plakal a plakal a naříkal a naříkal. Maminka dala ruce v bok na znamení, že nehodlá ustoupit a zakňourala: “Uááá, uáááá, musím ještě chvíli křičééét, třeba zas maminka udělá, co chci, třeba mě poslechnéé, uááá!”. Chlapeček se zarazil, přestal plakat a začal se hurónsky smát - když slyšel nahlas to, co si potajmu jenmyslel v té své chytré hlavičce!  Ta maminka mi snad čte myšlenky! Říkal si pro sebe, když se smál, ale za pět vteřin si vzpomněl, že vlastně chtěl plakat a né se smát a začal opět natahovat moldánky. A maminka pokračovala ve čtení jeho myšlenek:” Úááá, uááá, maminka jedna neposlušná! vůbec nedělá, co já chci, vůbec neposlouchá! Uááá! Uááá! Musím brečet hlasitěji!” Chlapeček to zase nevydržel, začal se opět řezat na celé kolo, maminka vytáhla nejdřív špunt, pak chlapečka, vyčistili zoubek a hurá do hajan!

Slova, kterým děti nemusí rozumět: obstojně, chrup, natahovat moldánky

Miluju Marii!

Má tmavé, celkem dlouhé vlasy, ukázkové zuby, milé oči a skromný úsměv. Inu, Japonka.  Vypadá na to, že jí je tak třináct let. Nevím, kolik jí je, je mi to jedno. Miluju ji. Její knížka Zázračný úklid je nejlepších 249 investovaných korun v mém životě.

Nemůžu se dočkat, až půjdu z práce domů. abych mohla uklízet. Včera jsem se těšila domů z návštěvy.. a to moc milé.. abych mohla uklízet.  Dnes večer si jdeme “sednout” s  mými milými kolegy… těším se, ale ráno mi to trochu pokazilo radost, těšila jsem se, že večer budu uklízet. Já, starý bordelář. Když jsem bydlela s rodiči, matka mi říkávala: dokud tu budeš bydlet, budeš mít uklizeno. Co naplat, v 18 jsem se sbalila a odešla z domu. A měla jsem pěkný bordel doma!

Dnes je ze mě pomalu druhá Bree Van de Kampf (Kdo nezná, mrkněte na Zoufalé manželky.)

Ne nadarmo se říká, jak uvnitř, tak navenek. Či naopak? Myslím, že to je jedno, spojené nádoby to jsou.

A co zázračného moje Maruška radí? Je to jednoduché: ze skříně vyndáte všechny věci jednoho druhu - takže pokud máte drobnosti či cd zastrkané na vícero místech, prostě je sneste na hromadu. První přijde šok, kolik toho máte. A dále berete jednu druhou do ruky a ptáte se sebe: Dělá mi ta věc radost? Mám z ní radost? Pokud ne, tak vězte, že - pokud jde třeba o oblečení - ji nosíte jen z povinnosti, ale nebýt právě tohoto pocitu, raději sáhnete po oblečení, které máte opravdu ráda. Ano, není to špatný kousek, ale proč  nemít skříň  plnou věcí, které vám dělají radost?

Za poslední čtyři roky jsem se stěhovala dvakrát. Z čtyřpokojového bytu do jednopokojového bytu a pak do dvou. Pokaždé jsem vyřadila hromadu věcí, vždy to bylo ve stovkách. A to prosím pěkně u mě doma se  dalo chodit, zas takovej extrém nejsem. ALe prostě jsem byla ten typ, co si to schovává pro strýčka příhodu. Nebo jsem si něco koupilla v sekáči, i když to nebylo úplně ono, ale za těch pár korun..

Teď jsem v tom dvoupokojovém bytě a po přečtení knihy od Marie Kondo jsem vyřadila dalších nejmíň dvěstě věcí. Dvě plné vysoké krabice, co se tak tak vešly pod jídelní stůl. A co s  těmi věcmi? Sama nerada vyhazuju, tak to dělám následovně: vybrané oblečení vezu sestře a neteři. dvě tašky rovnou zahučely do kontejneru pro obnošené věci. Jedna taška putuje na chalupu, což není ideální řešení, ale dokud tam jezdím vlakem či busem, nemíním stále tahat hromady věcí s sebou. A naopak, vyřadím něco z toho, co tam teď mám, to dám do diakonie. Pár věcí zkusím prodat, zejména bot na podpatku, co jsem měl na sobě tak jednou za rok. Zabíraj místi, berou energii, nechám si jen pár. (ano, mám asi 40 párů bot, no). Něco jsem nabídla za odvoz na diskuzním serveru, dnes nesu velkou igelitku do dobročinného bazaru Cesty domů, výtežek z prodaných věcí jde na umírající. Mám přichystanou tašku, co odnesu do zdrojovny, kde jsou kabely, dřeva, atp. Pár šatů dám hubenější kamarádce. Tak tak, jde to, nic nepřijde na zmar.

Co ještě ale Marie radí? Při úklidu vás napadne spousta námitek, tak přesně ty Marie říká nahlas a také říká, jak to dopadá v reálu .- zná to ze své dvacetileté uklízecí praxe. Příklad - máte doma náhradní postel, matrace, pro návštěvy? Jak často jezdí.. jednou za rok? Nezvládli by to i na karimatece? Přesně můj případ, zvládli.

A co všechno jsem vyhodila? Skříně! Jednu z domu, věci se došli po vyřazení a přeorganizování do jiných. Pak jednu z balkona. Staré záruční listy, kabár, co j sem měla na sobě jen jednou, boty, co moc nenosím, opěrky pod ruce na gauč, jen zabíraj místo a ruce si i ně neopíráme, knihy! Tomu jsem nevěřila, že ještě nějaké vyřadím, už jsem je procházela nekolikrát. A vyřadila jsem jich. asi 40!  Dále návody od většiny věcí.. človek se prvně koukne na internet, no ne? A nože.. mám jeden oblíbený a pár zoubkatých k tomu jsem si teda nechala.  Ale nejvíc oblečení. A taky jsem přestěhovala nábytek v jednom pokoji.

Výsledek? Lépe se mi spí, lépe se mi žije, raději uklízím věci hned na své místo a při každém otevření skříně či nahlédnutí do poličky koukám ostřížím zrakem, zda nevyřadím ještě něco, co mi radost nedělá! A zda to něco udělá i s mým životem? Uvidíme :)

Raději pochcanou slámu

Neviděly jsme se asi sedm let? A sešly jsme se v kavárně  v mém rodném městě, kde se Líza na nějaký čas usadila. Vyvalila jsem na ni oči: “Ty už nejsi blondýnka???” Ne, nejsem, už si vlasy nebarvím, odpověděla. A ani namalovaná nebyla. Kroutila jsem hlavou, jinak než blond jsem ji neznala. A slušelo jí to! A teď tohle…

Po Líze přišla Johanka. Tu jsem sice znala dva roky, ale lup - z blondýnky je bruneta. Konec odbarvování, návrat ke své barvě. Zas je nás, blondýnek, o jednu míň…

Za nějakou dobu jsem seděla ve stanu se ženou, které si vážím a mám ji ráda. Arnoštka je osobnost. Vykládala mi karty v Botanické zahradě v Bečově nad Teplou, kde jsme byly na úžasné akce pro matky, i děti, i otce. Chodilo se  tam bosky, zpívalo, koupaly jsme se nahé v řece společně s raky..

S Arnoštkou jsme se koukaly na mě, zkrátka na mě, co mě trápí, těší, co potřebuju. A na syna.  Syn vypadá dobře. Na jeho kartě jede jezdec ve voze řízeném lvem. Princ holí. Moje karta.. chtíč. Ale brání tomu Věda - hlava. To se přeci nedělá!  Aha. Spíš se nedělá to, říkat si, že se to nedělá. A to je můj úkol. “odříznout” hlavu a bejt, jaká jsem. Komu se to nelíbí, no znáte to. A naopak, komu se to líbit bude, tak ho bude přitahovat to opravdové ve mně, to přirozené, ne nějaká nafiflená odbarvená blondýna…

Týden na to jsem měla poprvé dýchanek s matkou rostlin, jinak zvané třeba i babička. Pila jsem poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejdřív jsem si myslela, že to nic nedělá, a když jsem to vzdala, tak to začlo. Miluju tyhle small stories, které ukazují, jak všechno funguje i ve větším, a ty samé zákonitosti jdou vypozorovat i v těch drobných. Konec snažení = začne se dařit. Aya byla hodně hravá, vířila, ve tmě jsem viděla černé obrazce, po zavření očí tančila a radovala se. A bzučela. Jo, je to i slyšet. když vezmete do široka rozevřených paží lano či provaz a začnete s ním točit, že ten prostřední bod dělá kola, tak přesně takhle vypadal ten zvuk. Jo, vypadal. Ale co chci říct.. den druhý jsme měli sezení se šamanem, který nás večerem provázel. Nám, co už jsme jeli domů ten den, říkal, co viděl, cítil, vnímal. A hele, opět, jsem příliš v myšlenkách, mám se vrátit do srdce. Ten samý vzkaz, jaký mi ukázaly karty.

Týden na to jsem hodila na vlasy zrzavou barvu. Mohla bych si nechat odrůstat odbarvené  blond lokny, ale nevypadalo by to hezky. Ta zrzavá je blíž mé vlastní barvě, která se už začíná ukazovat.

Lízo, Johanko, jak já vám rozumím.

Vaše,

Pochcaná sláma