úterý 12. ledna 2016

Jak jsem byla v nemocnici (únor 2010)

Můj milý deníčku, tak si představ, že jsem byla v nemocnici na operaci! Víš proč? No prosimtě,  něco mi  vyrostlo v prsu, už zas! Takže se rozjel kolotoč -  vyšetření ultrazvukem, pak k doktorovi – velice sympatickému – nechat se osahat, pak na biopsii.. To teda nebylo dvakrát příjemný, do prsu člověku vsunou nějakou jehlu nebo co, vlastně spíš kleštičky, který vypadají jako jehla, pak s nima v prsu párkrát zakřupou a odeberou tkáň. Pak se čeká na výsledky a už je to tady: phylloidní expanzivní tumor, nezhoubný, který jde jen a pouze vyřezat. Jak mne poučil pan doktor Sympaťák, tak ten tumor roste jako blázen, až třeba do velikosti dětské hlavičky a prso může prasknout.. no já jsem se svýma malýma prsama spokojená, takže žádný zvětšování nebude.


Před nástupem do nemocnice jsem ještě absolvovala tzv. předoperační vyšetření, čili odběr moči (nenapadlo mě vzít si ji s sebou z domu v lahvičce, tak jsem darovala vzorek na místě), pak hektolitry krve, přičemž jsem natahujícímu chlapečkovi ve frontě za mnou poradila, že já to dělám tak, že se na to nekoukám a třeba myslím na to, s čím si pak budu hrát a ono že to pak jako ani nebolí.  A je to tak, funguje to  :) Dále EKG, kde záznam  posledního měření ukazoval datum datum 6.2. 2006, čili bez jednoho dne 4 roky staré datum.  Tenkrát mi řezali fibroadenomy,ale jen z pravýho prsa.  Třešničkou na dortu je pak pohovor s obvodní lékařkou, která sepíše román o vaší rodině a jiné zvířeně, aby na sále věděli, co mají čekat.

V den nástupu jsem šla nejprve na ultrazvukové zaměření před  operací. Poté, co mě doktorka vyšetřila ultravzukem a počmárala fixou prsa, jsem se vydala do nemocnice. Na papírech jsem měla napsané, že se mám hlásit v části G1. Na dveřích G1 ale bylo  kromě lůžková část napsáno také onkologické oddělení, trochu jsme se zarazila, nicméně šla jsem se zeptat na recepci či jak se tomu řiká, zda jsem tam správně. Byla jsem,  zhoubný nezhoubný, mají to prostě pohromadě.  Nejprve se mne ujaly dvě mladé sestřinky a vyplňovaly se mnou dotazník, jestli mám alergie, kolik vážím, měřím, na vše jsem vzorně odpovídala. Najednou slyším: “Píchá se Vám dobře?” Říkám: “ Prosím???” Sestřička: “No jestli se Vám dobře dýchá”. “Aha, já jsem rozumněla píchá .))”. Mno, zasmály jsme se a vyplňovaly dál, ještě třeba jestli se dobře vyprazdňuju a tak.  Po rychlé návštěvě interny  jsem hned dostala dlabanec, polévku a bramborovou kaši, za vše jsem vzorně děkovala, i za odnesení špinavého nádobí, paní na mě docela koukala.

Poté jsem konečně byla uvedena do mého královského pokoje  a pozor! Dokonce jsem měla kytičkované povlečení, to si nechám líbit! Na pokoji už byla jedna paní, 79 let, taky z Prahy (měla čistě bílé povlečení).  Tak jsme si řekly první dojmy a tak, nicméně paní chtěla sdílet i druhé a třetí dojmy, kdežto já jsem si chtěla číst “chytré knížky”,  jak jim řikám, o tom, jak se člověk může zbavit nádorů svépomocí -  ikdyž ano, pozdě bycha honit.  Nebo se učit francouzštinu, protože ji zítra zase zmeškám.  Nic naplat, zkusila jsem provozovat to, co údajně umí každá žena:  multitasking. Tentokrát mi to vyjímečně  celkem i šlo. Četla jsem si a do toho říkala “Hmm Hmm”, a “Ano?” a “Ahaaa” a tak podobně. Na obranu Stařenky musím dodat, že nemluvila z cesty, byla bystrá, i zcestovalá, ale já, konzerva -  kozoroh, jsem již měla naplánované čtení na střídačku se spaním, takže paní byla prostě nad plán.

Druhý den ráno jsem si odlakovala dva nehty na každé ruce dle instrukcí, dala sprchu, nasadila sexy bilé stahovací  punčošky a snědla oblbovací prášek, abych třeba nechtěla utéct z lehátka, až mě povezou na sál. Ještě předtím jsme si vyndala čočky a vzala brýle, které mi však na sále taky sundaly, takže s 5 dioptirema jsem byla slepá. Což o to, stejně mi  za chvíli do žil píchli látku, po který umřel Michael Jackson a byla jsem – alespoň pro tuto chvíli -  tuhá.

Probrala jsem se klepajíc zimou s pocitem, že jsem “usnula” asi tak před půl vteřinou. Ten čas strávený na sále jakoby nebyl, žádné vzpomínky na sny, žádné světlo na konci tunelu, nic. Jen zima. Sestřičky mě okamžitě obložily teplými polštáři a hned mi bylo líp. Netrvalo dlouho a jela jsem zpět do svého pokoje s kytičkovanou peřinou.  Stařenka z pokoje šla na operaci po mě, nechali si ji však pro sichr den na JIPce, takže jsem měla celý rajón pro sebe! Sestřičky mi zprovoznily polohovatelnou postel, čehož jsem hned využila a měla jsem nahoře jak hlavu, tak nohy.  K tomu jsem si pouštěla vážnou hudbu z televize, připadala jsem si jako hraběnka! Jen trošku unavená hraběnka, s korzetem z obvazů, který musel být tak moc utažen kvůli krvácení a modřinám.., a s kanylou v ruce.



Druhý den se mi vrátila Stařenka. Plná dojmů… Když  mě hodinu na to doktor Sympaťák osvobodil z korzetu  a ptal se, zda už chci jít domů, chvíli jsem nevěděla.. mám nemocnice ráda, pobyt v nich beru jako dobrodružství, ale představa, že budu celý další den místo spánku či čtení poslouchat Stařenku… šla jsem dom. Stařence jsem koupila růžičku na stoleček, sestřičkám jsem koupila růžičku. Doktor  Sympaťák dostane bonboniéru.. né dělám si srandu, kamarádka  pracuje jako doktorka a bonboniéry už nechce ani vidět. Doktor dostane, co mi přistane cestou na kontrolu za kloboukem. Všichni byli úžasní, jak  mladé sestřinky, tak  paní, co nosily jídlo, tak i  paní s kýblem, paní doktorky a nejvíc pan doktor.

A co prsa? Mají sedobře, ještě maj v sobě stehy, ale nebolí to.  Válím se doma, spím a čtu si – dle plánu a dokonce mám zakázáno uklízet!  A  kdyby se příště objevilo v prsu něco závažnějšího.. vždycky jsem říkala, že lepší přijít o prso, než o ruku,  a za tím si stojím! Ikdyž zrovna teď ležím  :)

Žádné komentáře:

Okomentovat