Neviděly jsme se asi sedm let? A sešly jsme se v kavárně v mém rodném městě, kde se Líza na nějaký čas usadila. Vyvalila jsem na ni oči: “Ty už nejsi blondýnka???” Ne, nejsem, už si vlasy nebarvím, odpověděla. A ani namalovaná nebyla. Kroutila jsem hlavou, jinak než blond jsem ji neznala. A slušelo jí to! A teď tohle…
Po Líze přišla Johanka. Tu jsem sice znala dva roky, ale lup - z blondýnky je bruneta. Konec odbarvování, návrat ke své barvě. Zas je nás, blondýnek, o jednu míň…
Za nějakou dobu jsem seděla ve stanu se ženou, které si vážím a mám ji ráda. Arnoštka je osobnost. Vykládala mi karty v Botanické zahradě v Bečově nad Teplou, kde jsme byly na úžasné akce pro matky, i děti, i otce. Chodilo se tam bosky, zpívalo, koupaly jsme se nahé v řece společně s raky..
S Arnoštkou jsme se koukaly na mě, zkrátka na mě, co mě trápí, těší, co potřebuju. A na syna. Syn vypadá dobře. Na jeho kartě jede jezdec ve voze řízeném lvem. Princ holí. Moje karta.. chtíč. Ale brání tomu Věda - hlava. To se přeci nedělá! Aha. Spíš se nedělá to, říkat si, že se to nedělá. A to je můj úkol. “odříznout” hlavu a bejt, jaká jsem. Komu se to nelíbí, no znáte to. A naopak, komu se to líbit bude, tak ho bude přitahovat to opravdové ve mně, to přirozené, ne nějaká nafiflená odbarvená blondýna…
Týden na to jsem měla poprvé dýchanek s matkou rostlin, jinak zvané třeba i babička. Pila jsem poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejdřív jsem si myslela, že to nic nedělá, a když jsem to vzdala, tak to začlo. Miluju tyhle small stories, které ukazují, jak všechno funguje i ve větším, a ty samé zákonitosti jdou vypozorovat i v těch drobných. Konec snažení = začne se dařit. Aya byla hodně hravá, vířila, ve tmě jsem viděla černé obrazce, po zavření očí tančila a radovala se. A bzučela. Jo, je to i slyšet. když vezmete do široka rozevřených paží lano či provaz a začnete s ním točit, že ten prostřední bod dělá kola, tak přesně takhle vypadal ten zvuk. Jo, vypadal. Ale co chci říct.. den druhý jsme měli sezení se šamanem, který nás večerem provázel. Nám, co už jsme jeli domů ten den, říkal, co viděl, cítil, vnímal. A hele, opět, jsem příliš v myšlenkách, mám se vrátit do srdce. Ten samý vzkaz, jaký mi ukázaly karty.
Týden na to jsem hodila na vlasy zrzavou barvu. Mohla bych si nechat odrůstat odbarvené blond lokny, ale nevypadalo by to hezky. Ta zrzavá je blíž mé vlastní barvě, která se už začíná ukazovat.
Lízo, Johanko, jak já vám rozumím.
Vaše,
Pochcaná sláma
Žádné komentáře:
Okomentovat