Jednoho dne Bambinek onemocněl. Bolelo ho v krku a z nosu mu po pšiknutí vyskočily nudle dlouhé skoro až po pas. Po návštěvě paní doktorky maminka s Bambinkem skočila do lékárny a do nedaleké knihovny, aby si při stonání mohli spolu číst. Když se vraceli, byl chlapeček už unaven z cesty a chtělo se mu spinkat. Zpomaloval, zpomaloval, očka se mu klížila… “Pojď, Bambinku, za chvíli budeme doma!" lákala ho maminka. “Otevři očka.. tamhle už je vidět dům, kde bydlíme!, nespi!”.
Ale chlapečkovi se očička ne a ne otevřít. Maminka přidala do kroku, aby už byli doma v pelíšku, šla a šla a když odemykala dveře u bytu, zjistila, že chalpeček s ní u dveří není!
On totiž, představte si, milé děti, usnul na chodníku! Zavřel očka a jak tam stál, tak usnul! Okolo chodili lidi a říkali si, panejo, máme tu uprostřed chodníku nějakou novou sochu, to jistě vymyslel někdo chytrý! - to si ale dělali legraci, soše se totiž museli vyhýbat a obcházet ji. A když už ji míjeli, říkali si: Panejo! Tu sochu udělal nějaký sochařský mistr, vypadá jako živá, jen promluvit! A prohlíželi si ji ze všech stran a obdivně vzdychaly och, ach, jaké to mistrovské dílo!
Maminka mezitím běžela po schodech dolů, vyděšená, že neví, kde je chlapeček. Hned před domem však viděla chumel lidí, slyšela, jak vzdychají, tak se šla podívat, to to tam mají za zázrak. Maminka přiběhla, trochu fuňěla a co nevidí: poklad jejího života! Svého chlapečka! Stál tam a pořád spinkal.
“Pozor, ať tu sochu nerozbijete", chtěli říct mamince, když viděli, jak se na chlapečka vrhá s otevřenou náručí. Maminka ho ale objala, tím se chlapeček probudil a byl udiven, že kolem něj je tolik udivených lidí! A ty lidi viděli, že chlapeček není žádná socha, ale chlapeček a že maminka má radost a chlapeček má radost, tak taky měli radost a z té radosti mamince a i chlapečkovi zatleskali!
A říkali si, ještě že okolo nešel nějaký zlý člověk a neodnesl si chlapečka třeba jako ozdobu na zahrádku a maminka děkovala bohu, že tam chlapeček zůstal a s chlapečkem si slíbili, že už se nikdy neztratí, maminka bude dávat pozor, zda chlapeček jde a chlapeček nebude utíkat někam kde ho není vidět. To teď sice neudělal, ale párkrát se to už stalo, když byl menší, maminka musela odhodit boty na podpatku, aby ho dohonila.. a dohonila ho.
“Pozor, ať tu sochu nerozbijete", chtěli říct mamince, když viděli, jak se na chlapečka vrhá s otevřenou náručí. Maminka ho ale objala, tím se chlapeček probudil a byl udiven, že kolem něj je tolik udivených lidí! A ty lidi viděli, že chlapeček není žádná socha, ale chlapeček a že maminka má radost a chlapeček má radost, tak taky měli radost a z té radosti mamince a i chlapečkovi zatleskali!
A říkali si, ještě že okolo nešel nějaký zlý člověk a neodnesl si chlapečka třeba jako ozdobu na zahrádku a maminka děkovala bohu, že tam chlapeček zůstal a s chlapečkem si slíbili, že už se nikdy neztratí, maminka bude dávat pozor, zda chlapeček jde a chlapeček nebude utíkat někam kde ho není vidět. To teď sice neudělal, ale párkrát se to už stalo, když byl menší, maminka musela odhodit boty na podpatku, aby ho dohonila.. a dohonila ho.
Zkrátka, největší poklady našeho života - děti, maminku či tatínka, bychom jen tak na ulici ztrácet neměli.
Žádné komentáře:
Okomentovat