úterý 20. října 2020

Kolik, tak kolik!

 Těmito slovy končil jeden blog mojí kamarádky Adély. Kolik? 38 let a 7 měsíců. A několik dnů. Právě na ty se ptala, když už nemohla počítat roky a měsíce. Jeden tuší, druhej neví. A u dalšího se to dá předpokládat, protože už není nejmladší.

Jasně, Medě Mládkový je 100, nebo už 101? A není jediná, ale vzato čistě matematicky, čím vyšší věk.. tím vyšší "šance". Jsem na to hrozná a nemůžu si pomoct. Chodím uklízet k 90letejm sousedům a minimálně jednou během těch dvou hodin mi proletí hlavou: Nevidíme se dnes naposled? Kdoví. Oni se také střídají v nemocnici, poslední dobou. Nejdřív tam byla Barbel, pak Reinhardt, teď je zas Barbel. Reinhardtovi se chodí čím dál tím hůř, neumí si zapnout pračku, dnes jsem mu ohřívala oběd.

Minule tam byly dvě paní, to už tam byl sám, nějaká sociální služba. Říkal pak, že možná taky pujde zas do nemocnice. Ale nešel a když jsem se ptala na Barbaru, jak jí je, nevěděl, a nevěděl ani, ve které nemocnici je. No tak to jako pardon, wtf! On teda blbě slyší, ale Barbel rozumí dobře. Já na něj dělám posunky a mluvím nahlas, dnes jsem mu i na lísteček napsala "olej", když nevěděl, co chci. Nemá, smažej na margarínu. No, to zas asi byla nějaká reklamí masáže někdy, žejo. Dal mi krabičku, kde bylo asi tak nevim, gram margarinu? Na vyškrábání. Jako fakt jsem se snažila, bylo toho tak na špičku nože a ještě to pak po mně doškrabal. To se pozná nějaká úcta k potravinám, k věcem, zažitý nedostatek. Jasně, proč by to vyhazoval, když v tom ještě něco je. Byť je to sotva vidět. Při dneším nadbytku, a to mluvím i o nadbytku typu "máme co jíst, můžeme si kupovat i zeleninu a ovoce", se to jen tak nevidí. 

Zato já vidím. V babičkách a dědech vidím holky a kluky. Že i já jsem pořád malá holka, vevnitř, jen mám děti, to jsem už psala. A proč by to mělo bejt jinačí, až budu mít vňoučata? Esi se jich teda dožiju.

 Protože kolik, to nikdo neví. Možná tam příště nebudou oni, možná já.