středa 28. prosince 2016

Šestinedělí v Podolí

Po dvou a půl hodinách s velkým a uplně nejmenším chlapem mě přestěhovali na oddělení šestinedělí P4. Ještě na porodní sále jsem dostala snídani, abych zas nabrala sil, i když zas tak vysilující ten porod nebyl. Říkala jsem to přítelovi, před pár dny, že to šlo, pět hodin od vody do porodu, z toho kontrakce asi hoďka.. luxus! Prej: vždyť jsi byla hotová, když jsem ve tři zas přijel. Jo to jo, v rauši, hekala jsem a tak, ale...netrvalo to den, dva, že? :)

Na porodní sál pro mě přišel pán, ptali se, zda půjdu nebo mě mají odvézt na křesle. Řekla jsem, že zkusím jít a šla jsem. Přítel šel taky i pán s věcma, vše mi nesli.
Došli jsme k sesterně a nějaká sestra povídá nejdřív, že mě dají na sedmičku, ale po chvíli řekla, že na dvojku. To je pokoj hned u vchodu, s výhledem na Vltavu. V tom samém a v té samé posteli ležela před půl rokem kamarádka Magda s prvorozeným Míšánkem. A pozor - byla jsem tam sama. Paní, kterou jsem tam pak už neviděla, se ptala, zda nechci na nadstandard, aby mě hned nestěhovali, ale nechtěla jsem. Že budu mít nadstandard zdarma - alespoň po den a půl, jsem zjistila až po otevření dveří. Bylo to fajn, přítel mohl být o návštěvách celou dobu na pokoji, jinak jsou návštěvy od 15 do 16 možné na pokoji, od 16 do 18 na chodbě. My měli luxus. Pak až přistěhovali další paní, Vietnamku, v ČR je ale už 11 let. Chudina byla potrhaná víc než já, i dítko měla větší. Do té doby říkali mému synovi, jaký je velký kluk :) Bez deseti gramů měl 4 kila.



Jinak některé sestry byly zlaté, některé ještě  zlatější a některé trošku od rány, to třeba v případě, že jsem někam vyběhla bosky na chodbu, to jsem dostala vynadáno, ale tak asi to má nějakej smysl. Ale jinak - nemůžu si stěžovat, naopak, cítila jsem se dobře, sestry byly lidské, jako takové hodné tety nejen pro děti, ale i pro maminky.

Jídlo jsem poctivě jedla všechno, jasně, jako v Alcronu to nebylo, ale já jsem skromná. Na chodbě jsme měly ledničku, kam jsme si mohly dávat naše jídlo, dále čaj sladký i neslazený v konvicích, co jsme si braly na pokoje a pečivo k dispozici. Jen jsem nepochopila, zda nádobí po jídle máme odnášet či si pro něj přijdou. Přišlo mi, že některá směna to sebere, jiná nás nabádá, ať nosíme my.

Kojení  - sice druhý potomek, ale po pěti letech - no trochu jsem to zapomněla. Nicméně jsem neváhala a když jsem si nebyla jistá, šla jsem na sesternu nebo jsem poprosila někoho, kdo přišel na pokoj, zda by se mohly mrknout, zda to dělám dobře a Ottík skutečně baští. Libovali jsme si asi den s přítelem, jak pěkně saje, ale nějaká sestra, opět moc hodná, říkala, že jen saje to mlíko nakraji  - měl bradavku jen kousek v puse a bylo slyšet, jak to skrz ní teče. Učily mě to, jak mu to prso nacpat víc do pusy, pak už sál i to hlubší a to bylo slyšet, jak to polyká, tak to je to ono.
Na nástěnce jsem objevila i lístek, že si jde objednat na pojišťovnu nějakou zdravotní poradkyni, co přijde po porodu dom a poradí s kojením, mrkne na zranění a tak.



Zranění - no mám stehy, které se sami vstřebají. Po návštěvě záchoda jsem chodila do sprchy, jak mi doporučily. Mimčo se mohlo dát na hlídání do sesterny. Když bylo víc žen na pokoji, tak si ho hlídaly navzájem. Já v luxusu, den a půl, nosila jsem ho tetám. Pak asi na den přišla i třetí paní, byla po císaři.

A den třetí jsem se ale už mohla sbalit. Rodila jsem v sobotu o půl 4 ráno, v úterý ráno o deváté jsem odcházela. Ještě jsem fotila staršímu synovi, jak to tam vypadalo, když byl tou dobou u babi a dědy.

Celkově - za mě dobrý. Na to kojení je třeba se ptát, nebát se. A vlastně na cokoliv, co člověka zajímá. Před porodem jsTak šup do sesterny a dobrý, neměl, ale asi se mu už začínal rýsovat takový ten puchýř, vprostřed horního rtu, to že děti při kojení mívají. To už jsem taky zapomněla.
Oproti prvnímu porodu jsme nemuseli psát hned první den, jak děti přibývají, vážili jsme asi druhý, nebo třetí už určitě. A taky celkově byly paní přívětivější, než ve Vinohradské, kde jsem rodila poprvé. Takže za mě  - palec hore!

čtvrtek 22. prosince 2016

Jen aby to mimič nepoblil

Můj milý deníčku,

tak už mám druhého syna a ten má, kromě mých rodičů, i druhé prarodiče. Bydlí 450 km daleko, ale samozřejmě chtěli vidět jak své první, čerstvě narozené vnouče, ale i druhé, které, jak se říká, přiženili. A tak přijeli na návštěvu.

Oni mluví německy a francouzsky, já česky, anglicky a i německy (a trochu i španělsky - mám hlad, nemám peníze, nechce se mi pracovat, chce se mi spát -  a pár vět francouzsky... třeba jsem student, jsem nemocná). Nejlíp ale  česky, pak anglicky, pak německy.

Ze střední si z němčiny pamatuju slovo kotzen  - blejt. Ono je pak nějaké slovíčko i pro blinkat, něco jako bojlchen, asi se to píše beulchen? Nevím, ale s přítelem jsme zůstali u toho, že když mimi zvrací, používáme kotzen.

Já jsem dostala náušnice, prvorozený kočičkové puzzle a baterku, novorozený umělou kožešinu. Děkovali jsme, jen jsem nahlas vyjádřila obavu...musíme dávat pozor, aby tu kožešinku Ottík nepoblil!

Ani okem nemrkli, jen konstatovali, že se to dá vyprat.

Na druhou stranu - i noví prarodiče nezůstali pozadu a začali se učit česky, jsou zlatí. Začali se chlubit, co umí: do.. do.. dop.. dopr.. DOPRDELE!" zvolala jsem nadšeně, že to vzali za správný konec! Ale ne, můj odhad ocenil jen přítel, který doprdele" samozřejmě zná.. rodiče umí.. dobrý den.

Nu což, snaha se cení, na obou stranách. Však my se časem i domluvíme!

sobota 17. prosince 2016

Vykoupat se a vypnout byl luxus

Před čtyřmi týdny a dvěma hodinami mně - a nejen mně - přibyl do života další človíček. Ottíček.
Ottíček má brášku, tatínka, oboje babičky a dědy. První syn je teď už má taky. Syn poprvé a syn podruhé, co je jinak?

Ottíka když bolí bříško, tak malinko nadává, ale vrtí celým tělem, kroutí se a v drtivé většině případů se zadařilo a mohli jsme ho pochválit za prďánky. No jo, možná se vám zdá, že jsem začla od konce, ale oni je to důležitý, trochu se vyspat, nejen pro Ottíka, ale i pro maminku, která nemusí od dvou do čtyř ráno řešit tvrdé bříško.

Teoušek spinkal se mnou v posteli, to Ottík taky, navíc tam máme i tatínka, ale až za maminkou. Teouška jsem naučila usínat s prsem v puse či při houpání, Ottík si taky někdy požužlá na dobrou, ale je schopný spát sám. Stačí pořádná večeře a je to. Teoušek takto usínal nejméně rok. Ono tak co, byla jsem sama a po celém dni tak vyřízená, že jsem rozhodně neaspirovala na to, že jak Teo zavře očka, vyskočím a budu šůrovat.

Jakmile jsem Teouška neměla v ruce nebo se mu jinak nevěnovala, brečel. Matně si to vybavuju tak, že brečel skoro rok, dva v kuse, ačkoliv pravda, v ruce či v šátku jsem ho měla skoro pořád. Dojít si do sprchy na dvě minuty byla oáza dne. Vydržel pak ty dvě minuty koukat na kolotoč nad postýlku, to bylo fajn.
Ottík klidně leží sám, kouká a nic neříká ani nebrecí. Chudin Teoušek si se mnou užil takový emocí, a ne dvakrát pěkných, během těhotneství, že to asi prostě vybrečet musel, když už byl tu. Vím, že jsem si ho spoustu věcí naučila sama, jako to usínání, ale nelituju toho. Myslím, že potřeboval konejšit a včera, když jsem nad tím přemejšlela, potřebovala jsem to asi i já. Každopádně díky zkušenostem s Teouškem už mě žádné dítko jen tak nezaskočí, alespoň doufám,  a vše mi přijde jak procházka růžovou zahradou.

Tatínek - první syn ho viděl asi 5x -10x? Když jsme jeli z porodnice, párkrát nám s něčím pomohl, asi dvakrát, třikrát za ním byl. Od té doby ale "nemá čas". Tatínka druhého podezřívám, že by nejradši kojil, kdyby to šlo. Když to nejde, v noci alespoň přebaluje, ve dne vaří, věší prádlo, nebo leží s Ottíkem na břiše. A velké významné plus má za to, že je to tatínek nejen Ottíka, ale i Teoušeka. Má hned kluky dva a stará se o oba a dělá si starosti o oba. S mladším leží, se starším staví lego, točí ho ve vzduchu a sto dalších věcí. Neměnili bysme.

Zkrátka a jednoduše, je to jiné. Stejná je láska, ať je situace jaká je, jiná je únava, pocity - dříve jsem si připadala jako oběť, a taky mi přišlo smutné, že na boží dar se těšil jen jedne z rodičů, dnes toto neznám. Dříve jsem "padala na hubu", tři měsíce v kuse jsem se sama starala o Teouška, pak na dvě hodiny někam vypadla a pak zas tři měsíce v kuse. Dnes můžu třeba sama zavést Teoušeka do školky, sama dojít na poštu, na nákup naproti, nebo se v klidu vykoupat. Tatínek pohlídá. Nebo jde s Ottíkem ven na procházku. Kdo nezažil příběh první, neváží si tak příběhu druhého,

Chápu, že pro většínu lidí je těžké pochopit, co prožívají samoživitelky, Neříkám, že všechny jejich děti brečí jako můj syn, ale pokud vám dítko nikdo nepohlídá, tak prostě nevydechnete, mateřský alarm je zapnutý neustále a slovo relaxace mizí z vašeho slovníku. A to jsou pod ním skryty věci jako právě dojít si SAMA na nákup či na poštu či do sprchy.

Já to chápu a rozhodně na to nezapomenu. A myslím, že až přijde čas, tak budu nějak více nápomocna. Zatím píšu. A myslím na vás, maminky či tatínkové. Držte se*



pondělí 28. listopadu 2016

Na tři prsty! (report Podolí 2016)

Šla jsem za porodní asistentkou, co se o nás starala na předporodní přípravě. Chlapa mi poslala domů, že to může trvat i dva dny, než se rozběhnou kontrakce, byla jsem tam sama na pokoji s nějakou Němkou. "Běžte do sprchy, pak vás vyšetřím." Šla jsem na dvacet minut, kontrakce přicházely čím dál častějc. Na tři prsty!," řekla, když mě vyšetřila. Tak to dva dny asi čekat nebudeme...

Minule jsem se rodila na Vinohradech a tam už nikdy více... lidí jak na Václaváku, otevřeno asi dvacet dveří do porodního sálu, při příjezdu mi strkali do ruky formulář od ČSÚ, zda bych ho mohla laskavě mezi kontrakcemi vyplnit...

S druhým synem jsem se nakonec rozhodla pro Podolí. Termín registrací jsem prošvihla - ty prupovídky, že s prvním dítětem víte přesně, jaký jste těhotenský týden a pomalu i hodina a máte všechno načtené, s druhým víte plus mínus dva, tři týdny a už nic neřešíte... jsou pravdivé. Takže asi v 16. týdnu jsem zjistila, že je na registraci pozdě, nicméně že se místa sem tam uvolňují v osm ráno, tak jsem parkrát zasedla k počítači se stopkami v ruce a asi na pátý pokus tam bylo moje datum (+-týden termín) a zároveň se mi i zadařilo, Přemýšlela jsem  o Hořovicích či Neratovicích, ale vzhledem k tomu, že otec druhého syna zatím nežije trvale v ČR, jsem zvolila něco blíž při ruce, kdyby třeba porod přišel dřív a otec ještě nebyl.

Rodila jsem, jak jsem se dověděla z papírů, v 39+5 tt. Datum 19/11 jsem si tipla nejen já, ale i můj synovec a kamarád tatínka č. 2.  Do 18/11 jsem měla ještě nějaké plány jako zajít na workshop, do kina na Bridget Jones má dítě či posedět s kolegy. A 19/11 mi také končila legitimace na MHD.

Voda mi praskla v pátek 18/11 ve 22:30. První syn byl už u babičky a dědy ve Východních Čechách, tatínek na místě, auto před domem, taška nachystaná. Leželi jsme  v posteli a povídali si o porodu, pak jsem šla čůrat a najednou se ozval zvuk, jak když  vyndáte špunt z lahve. PLONK! Stoupla jsem si po čůrání a říkám: Myslím, že mi praskla voda". Ještě chvíli jsem stála a teklo ze mě vody jak na Niagárských vodopádech.  Došla jsem si pro porodnickou vložku, či spíš vložky a trochu ty proudy zachytávala. Budoucí tatínek se začal strojit, já skočila do sprchy, hodila na sebe leginy, do nich tři vložky a jeli jsme. Kontrakce jsem neměla.

V Podolí jsme na recepci nahlásili jméno a vyrazili do čtvrtého patra, zvonila jsem na porodní sál. Když paní v mluvítku zjistila, že zatím nemám kontrakce, řekla, ať chvíli počkáme, že přijde. Tento čas jsme využili k focení - no jo, hlavně že jsem stokrát psala na seznam to do" vyfotit se s bříškem, foto, focení. Kolikrát jsem napsala, tolikrát jsme posunuli kvůli jiným věcem. Na programu bylo samozřejmě i na sobotu, jenže...



Asi za 15 minut si mě paní vzala dovnitř, posadila mě na monitor (pro ajťáky - ne na monitor od počítače, ale monitor srdíčka našeho Ottíčka, resp, monitor mi připla na břicho). A vyptávala se co a jak. Po monitoru přišla doktorka, skočila jsem na křeslo, pořád ze mě tekla ta voda .Říkaly, že je aspoň vidět, že je čirá. A že se nemusím bát, že mimčo má pořád vevnitř vody dost. Vyšetření bylo rychlé, vše v pořádku, ale ještě nerodím. Tak mě zas poslaly na chodbu, že si mě vyzvedne paní z oddělení rizikové těhotenství. Chtěly tím snad říct, že jsem stará? Jinak totiž po zdravotní stránce bylo vše v pořádku. Ale co už, hlavně že mě někam dali.



Porodní asistentka z rizikového  se rozloučila s Ottíkovým tatínkem a poslala ho domů, že to může trvat i den nebo dva, než se to rozběhne a kdyby něco, že mu zavolám. Ať se jde vyspat. Nevěřil svým uším, Teď asi rozhodně spát nebude... asi hodinu seděl ještě v Podolí, ale pak jel.

Já jsem se dostala na apartmá č. 1, kde už ležela paní Schumacher, spala. Byl to takový minipokojíček se dvěma postelemi, u něj ještě koupelnička se sprchou a záchodem. Jo, to jsem zapomněla říct, co prdla voda, jsem skoro pořád chodila na velkou", takovej samovolnej klystýr. Tělo prostě ví, co má dělat.

Pomalu jsem se uložila, ale než jsem usnula, byla tam moje" asistentka znova, že musím znova na monitor, ten předtím se asi nepovedl, Ottík asi spal. To jsem se ptala už při kontrolách, proč vadí, když mimi spí. Prej ta křivka pak vypadá stejně, jako při nějaké nemoci, proto  když nám synkové a dcerky v bříšku chrupkaj, musíme je budit.. anebo přetáčet monitor, jak se říká.

No tak jsem šla. Posadila mě na křeslo, pásy na břicho a sem tam zas žďuchala do břicha, ale mimič asi zase usínal, taky ve 12 v noci.. :) Řekla, že mi dá fyziologický roztok do kanyly, aby mimi nespalo a naopak monitor se podařil  a  mohla  jsem jít spát já. Ptala jsem se, zda je to nutný, hned do mě něco píchat, ale  prý je to jen čistý roztok a kdesi cosi.. no tak sem to odkejvala  a odvrátila hlavu, fuj, kanyly a podobný jehly nemusím. A říkala jsem si potěš koště, to do mě budou chtít píchat léky horem dolem.

Když už jsem na monitoru seděla skoro hodinu, zdálo se mi, že se břicho začíná stahovat. To bylo okolo půl druhé. Zatím nic bolestivého, jen prostě malá změna.  Říkala jsem to tý paní při přesunu na pokoj, tak prej kdyby to bylo nějak hodně, ať se ozvu.

Ve dvě jsem byla u ní jako na koni - ve 35, 45 a 55 byla takový větší kontrakce, ve 40, 50 jen malinká. No, nebo větší - zas tak velký to nebylo, oproti tomu, co přišlo pak. Paní mě poslala do sprchy, ať na sebe stříkám teplou a pak přijdu, že mě vyšetří.

Pomalu už jsem začínala i vzdychat, totiž dýchat, tak nějak víc. Ve 2:20 jsem se vypotácela z koupelničky a když mi šlo chodit, posouvala jsem se směr vyšetřovna. Paní mi říkala, že dejchám uplně blbě - dělala jsem velký nádech pusou, velký výdech pusou. Když mi to řekla, dejchala jsem rychle, to prej bych se brzo pozvracela, Tak jsem se ptala teda jak mám dejchat. Takže je to velký nádech nosem, velký výdech pusou. Kdo chodil na předporodní kurzy asi ví, já jsem je opět zazdila.

Skočila jsem na křeslo a pani poudá:

  Na tři prsty! A branka mizí! To jste se nám pěkně rozkontrahovala!

Sice jsem nebyla o moc moudřejší, myslela jsem si, že otevřená mám bejt na osm prstů - pak jsem zjistila, že nejdřív se počítá na prsty, pak na centimetry nebo tak nějak, a branka že mizí teda asi bude dobře, ale kolik času mám... ptala jsem se, zda mám volat muže, prej je ještě čas. Že mám jít zas do sprchy a pak přijít. Ptala jsem se, zda mám nějak kroutit pánví, prej ne. Ale to si zas matně pamatuju z knížek či od asistentky, s kterou jsem měla pár randíček před prvním porodem, že to nějak lepší je. Než jsem se začla vykrůcat a hekat ve sprše, muže jsem přeci jen zavolala. Lepší chvíli počkat, než bejt pozdě.

Ve tři další vyšetření a hurá, stěhuju se na sál! Muž, který akorát přijel, mi vzal věci, posadili mě na křeslo a jeli jsme. Měla jsem hodně zavřený či přivřený oči, asi jsem d toho i vzdychala, nevím. Všechno okolo mě bylo jako v mlze, jako v nějakým oparu. Kdybych někdy měla MDMA, myslela bych si, že takhle nějak to může působit, když se člověk vzdá kontroly.

Sál byl takový malý  pokojíček, sem tam se mi někdo představil, ale nevnímala jsem to už moc, jela jsem si to svoje opojení. Vyskočila jsem do křesla, ač jsem nejdřív chtěla rodit jinak, než na zádech, teď jsem byla ráda, že jsem ráda. Aspoň nebylo tak naležato, jako na Vinohradech. Ptala jsem se ještě na klystýr, to že už nestihnem. Pravda, tu samovolnou očistu jsem zvládala i v té koupelničce s kontrakcemi. A pokud se nemýlím, dítě dohněda nebylo, zato do modra..

Porodní asistentka odešla nechala mě tam samotnou s mužem. Seděl mi u hlavy - chvíli jsem přemýšlela, zda ho nemám vykázat na židli v koutě, ale neudělala jsem to, jen jsem prostě dál neopouštěla ten svůj stav s hlavou v oblacích, s nohama na křesle.

Po pár velkých vzdychnutích, kontrakce byly co tři minuty, jsem měla pocit, že se to dere ven, samo! Muž se ptal, zda má skočit pro paní  - říkala jsem, že ne, leč za minutu jsem ho prosila, ať pro ní skočí, Veni, vidi a řekla, že už leze hlavička - kousek zatlačila zpět a řekla, že můžu tlačit. Asi po pěti minutách na sále, to jde. Tak jsem zatlačila - řekla, že hlavička je v půlce. To jsem si taky všimla a těšila se na další kontrakci, ať Ottíka vytlačím aspoň ke krku, ktere je přeci jen o něco užší. Další kontrakce, další tlačení, pak ještě jednou a byl venku.

To už je venku???" Ptala jsem se asistentky. Ano, je! Jé, tak to jsem ráda! Řekla jsem jako praktická žena, co už to má za sebou. Po prvním synovi jsem řekal UF.

Po praktických záležitostech teprva nastala ta romatnika...mimi ještě na šňůře, nemyté, nevážené, na břicho. Roztomilý, nejroztomilejší na světě, jako každé dítě pro své rodiče. A tak zranitelné. No, kdo rodil, ví, co vám budu povídat. A třeba i ten, kdo nerodil. Jako rozšířená rodina jsme společně strávili další minimálně dvě hodiny sami, jen my tři.

Po praktické stránce mě po porodu čekala ještě placenta, asistentka říkala, že až bude venku, tak se mi uleví, a nekecala. Ještě praktičtější bylo šití - malej mě natrh až k pr.. že jsem po nějaké době byla jak babiččin vyšívaný vánoční ubrus. Ještě přizvali nějakého doktora, ať zkontroluje, zda nemám natržený i řitní věnec, ale naštěstí ne. Těsně k němu, ale dobrý, vše půjde jak za starých časů.  Ve zprávě jsem si pak přečetla, že jsem ztratila 300 ml krve. Malý pivo.

Po čase nám synka omyli, zvážili a tyhlety srandy, měl 3 990 g, 50 cm. A narodil se ve 3:26. Pak putoval opět na břicho. Ještě před těmito úkony taťka střihl šňůru. Vypadala jak bílá klobása a prej to šlo lehce. Čtyři dny před porodem mi někdo vyprávěl, jak stříhal a dost s tím bojoval. Asi blbý nůžky.

A jak jsem říkala, že dítko bylo do modra, tak to bylo kvůli tomu, jak se narodil rychle. Nestačil nějak dorotovat, tak se nějak odřel nebo zmáčkl, tak chvíli vypadal jak kominíkův syn, ale za den, dva to zmizlo, teď je trochu do žluta, ale o tom zas někdy příště.

Jak bych to zhodnotila v několika větách? Jsem spokojená. Pro mě za mě, ať si každý rodí kde chce. Komu je dobře  pod dohledem lékařů, nechť je. Komu dobře doma, nechť je doma. Já osobně  nejsem proti domácím porodům, ačkoliv sama bych do toho.. zatím ... nešla. Věřím, že domácí porod může přinést zážitek a prožitek, který v porodnici získáte horko těžko, nicméně... jak jsem se přesvědčila sama, v Podolí mi vyšli maximálně vstříc i bez porodního plánu, který jsem taky měla na to do" listu... zasahovali minimálně, byli příjemní a zároveň profesionální a ruku v ruce s tím šlo to, že po natržení skoro na záda jsem nemusela volat rychlou a jet od malého z domu do porodnice... jako kdybych rodila doma. A mohla jsem mít malého tělo na tělo.








středa 9. listopadu 2016

Vzdělání, vzdělání, všechny smutky zahání (zejména je-li zdarma)

Čas, kdy k nám proudily peníze z EU v rámci programu OPPA (operační program Praha - Adaptabilita), již skončil. S láskou vzpomínám na kurzy od Spiralisu, od Baby Officu či ICV které podporovaly ženy podnikatelky, ženy samoživitelky...a byly zdarma a povětšinou i s hlídáním dětí.

Ale nevěště hlavu, i dnes jsou zde možnosti jak získat finance na vzdělávání. 


1) POVEZ II

Až 85 % ceny kurzu můžete získat přes tento program, který je vhodný pro OSVČ. Žádost se podává na úřadě práce  a sídlo vašeho podnikání v tomto případě musí být MIMO PRAHU. 

Kurz musí být: prezenční, probíhat v ČR, ale vyjímečně i v zahraničí a na jeho konci musíte dostat doklad o jeho absolvování. Peníze dostáváte do 30 dnů po ukončení kurzu. Více informací vám sdělí váš úřad práce. 

Program podporuje zejména odborné vzdělávání, jazykovou výuku ,ale i dalčí profesní vzdělávání zaměstnanců v neakreditovaných programech,



2) ZVOLENÁ REKVALIFIKACE

Žádá se také na úřadě práce, ale pozor - to se moc neví - nemusíte být v evidenci úřadu práce, můžete se o dotaci docházet jako ZÁJEMCE O REKVALIFIKACI. Dobrá zpráva pro Pražáky - na místě bydliště nezáleží. A dobrá zpráva pro všechny: získáváte 100 % ceny kurzu.

Tato druhá možnost vypadá atraktivněji, proto se podíváme zejména na ni.

Uchazeč o kurz
  • musí být v evidenci ÚP nebo veden jako zájemce o rekvalifikaci - v tomto případě může pracovat, být na MD, zkrátka nedostává podporu z úřadu práce. 
  • musí být zdravotně způsobilý kurz absolvovat a musí mít znalosti potřebné pro vstup do kurzu (např. základy práce na pc)
  • dosavadní rekvalifikace mu neumožňuje získat vhodné zaměstnání
  • a existuje reálná šance na zisk práce pro ukočení rekvalifikačního kurzu¨
Co dál?
  • hledejte kurzy akreditované MŠMT jako rekvalifikační: https://www.eu-dat.cz/
  • o zvolenou rekvalifikaci je třea žádat alespoň 30 dní před začátkem kurzu
  • částka na kurz nesmí v průběhu tří let přesáhnout 50 000 kč
  • první krok - zajděte na úřad práce

A pokud budete potřebovat sepsat žádost, pomůže vám s tím třeba
 INSTITUT CERIFIKOVANÉHO VZDĚLÁVÁNÍ (www.icv.cz), na jehož semináři jsem se o těchto možnostech dozvěděla. Sám nabízí zajímavé kurzy, já měla tu čest absolvovat kurz CIMA A, kde nás vyučovali odborníci z dlouholeté praxe z obchodu i marketingu a z jejichž poznatků čerpám dodnes. Takže DÍKY!

sobota 29. října 2016

My dva a čas...

Teď, když mám konečně trochu čas, vidím, jak moc jsem čas neměla, když je člověk na plný úvazek v práci, před párou vyzvedne dítě ze školky a dítě má hlad. A nádobí se samo neumyje, prádlo samo nevypere, neuklidí... Když je člověk samomatka. Sám a dítě.

Jednou možností je ponocovat, tak to dělá moje kamarádka Zuzka: jak jdou děti spát, nastoupí druhou šichtu. Spí 5-6 hodin denně. Druhou možností je činnosti, jako mytí nádobí, kupit a dělat sem tam, občas. I když co si budeme povídat, čistá linka je hezčí, než s horou špinavého nádobí. A praktičtější.

Dalším faktorem je samotné dítko, jehož koníčkem je rozmisťování věcí. V praxi to vypadá tak, že jakmile uklidíte, do pěti minut je 50 % věcí na jiním místě, do deseti 100 % věcí a do patnácti 150 % věcí.
Vysvětlování, že si nikdy nic asi nevyrobíme, protože nejdřív by tu měl být...alespoň trošičku .. pořádek, nepomáhá.

Ale abych jen nehudrala, fajn je, že pětileté dítko si chvíli vyhraje i samo. I když v jeho pokojíčku stráví tak pět minut, jinak je vše v obýváku, ale to beru, však zalezlej sám bude ještě dost, až přijde puberta, ne-li dřív.

Ale nebylo tak tomu vždy. Nedávno jsem se viděla s kamarádkou, která má petiměsíčního synka, 2 hodiny denně zvládá pracovat a i tak říkala, jaká je to úleva, když jede na nákup a je třeba 40 minut z domu, kdy prostě může vypnout. Věřím, protože moje první vypnutí bylo tak na dvě hodiny po měsíci se skoro pořád plačícím synem v kuse, další za dva měsíce v kuse a když mu byly asi dva, nechala jsem jej na den u našich a jela na den do Prahy opravit si zuby.. byla jsem jak v Jiříkově vidění: můžu jet tramvají a koukat do blba! Můžu si dát mp3 do uší! Můžu si přemejšlet, číst, nebo pospávat. Obyčejnosti všedního dne, které se po dvou letech zapnuté pozornosti stanou magickými momenty.

A naopak, když jde dítko do školky a vy do práce, magickými momenty se stávají ty, které máte JEN pro sebe, nemícháte přitom těsto, neskládáte prádlo nebo nezametáte. I když ano, i  toto se dá dělat společně. Ale důležité je nedělat to automaticky.

Tím, že teď se synem trávím víc času, začla jsem ho víc vnímat. Zjistila jsem totiž asi před rokem, že třeba dokážu číst pohádky a při tom přemýšlet o něčem uplně jiném. Také jsem schopná automaticky odpovídat. Ale také jsem schopná skutečně poslouchat, co mi říká a ráda si s ním o tom povídám.

Někdy mám tendenci brát chlapečka jako dospělého, ale jsou chvíle, které mi ukáží, že je to pořád malý klučík, který sice občas zlobí jako velký lotr, a moc, ale jindy zas potřebuje obejmout, pohladit, pofoukat bouli či odřeninu.

Proč to píšu? Peníze jsou fajn, ale není jich potřeba zas tak moc. Pokud je to jen trošku možné, je lepší mít víc času a méně peněz. Protože čas strávený s někým milovaným, ten si jen tak nekoupíš.

PS: taky jsem narazila na blog samoživitelky Dítě jménem Kuba.  V hodně věcech jí rozumím  a jak :) jen syna si tatínek nebral a nebere, takže asi ten jeden víkend za 14 dní nemám na nabrání sil a odplivnutí. A taky si nedovedu představit, že bych během prvního synova roku byla schopná něco psát, to jsem byla ráda, že jsem měla čas na sprchu. Ale Tereze držím palce, je fajn, že někdo ukazuje, že věci, co se většině lidí zdají samozřejmé, pro někoho jsou nadlidským úkolem.

pátek 2. září 2016

Asi se počůrám smíchy

Ne dobře, nečůrám, ale tečou mi slzy, jak se směju.  Z čeho? je toho víc a napadlo mě dát to na jedno místo - kdyby mě třeba někdy přepadl nějakej splín, zde je lék a nepotřebuju k tomu ani farmaceutický průmysl :)


Geniální make-up tutoriál
Ač sama to s makeupem nepřeháním a ani nejsem odborník, tak mi vyteklo hodně slz smíchu :)))

Ten mejkap je výbornej, obsahuje ropu, ftaláty, benzen.."
Hlavně přirozeně, kluci nesměj nic poznat"




Já ty jejich džihády jíst nebudu!
Jo, někteří, kteří mají potřebu se veřejně vyjadřovat k uprchlické krizi, mají podobné argumenty, asi víme, o kom je řeč. Holky to vystihly naprosto krásně. Jistě, lidé mají strach z neznámého, ale tak snad zas není takový problém si o tom či onom něco zjistit, než začnu šířit paniku, že?




Taky můžu  mít záchvat!
Toto video ocení zejména rodiče, nebo možná jen rodiče :) Taky jsem se smála, až jsem brečela vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem teda taky už praktikovala, i když jen slabý odvar.. když syn dostal hystrický záchvat, že nechce nastoupit do tramvaje. Přidala jsem se s k němu, s brekem na oko, ale i s konstatováním, že nic jiného nám ale stejně nezbývá...




I want it SOY! Its soy...
Z podobného soudku.. co kdyby dospělí měli záchvaty, jako děti? A na konci ukázka vrcholu umění  trollení:
- Chci sojové mléko!
- To je sojové mléko.
- Ale já chci sojové mléko...

Tak tohle můj syn také zvládá bravurně, má něco pod nosem a kříčí, že mu to nikdo nedá. Uf.
Záchvaty z toho... UŽ .. nemám :)





Maminko, zazpíváš mi ukolébavku?

Jasně, a tuhle od Prodigy znáš? :))))

středa 10. srpna 2016

Lovím si domov!

Kromě mé první vášně - zbavování se nepotřebných a  nepoužívaných věcí, mám novou vášeň: lovení věcí! Nejlépe zdarma. Lovím na vsezaodvoz a nevyhazujto.

A důvody?
  • Rovnováha! Něčeho jsem se zbavila, něco nové si pořizuju. Musím však zaklepat na dřevo - je to v poměru asi tak 30:1. Dalo by se tomu také říci obměna, avšak neplatí kus za kus. Zaplaťpámbu.
  • Dobrodružství! Člověk nikdy neví, co se tam objeví. V hlavě mám seznam věcí, co by se mi domů hodily, ale může se objevit i věc, o které by se mi ani nesnilo :)
  • Ekologie a udržitelnost! Proč kupovat něco nové, když někdo to doma má, nepotřebuje a jinak by to hodil na smeťák?
  • Kreativita! Ráda věci opravuju a upravuju - jsem-li toho schopna. Takže ráda, jak se teď říká, dám věcem nový život.
  • Fakt to chci? Když přemýšlím, zda by se mi pro to či ono skutečně chtělo jet hodinu na druhej kraj Prahy, uvědomím si, zda to opravdu chci. A zda mi za to stojí i ten čas, věnovaný cestě. Ale když se to dá spojit s výletem, je to značka ideál.
  • A mám to zadarmo! :) I když se přiznám, že dárcům vemu i nějakou tu motivační kartičku z vlastní zahrádky a chodí mi pak milé emaily:   
         Dobrý den, 
         chtěla bych Vám moc poděkovat za motivační kartičky. Přesně tohle jsem teď potřebovala.
         Přeji Vám krásný den.
         S úctou
či
      Dobrý den,
      moc děkujeme za kartičky  potěšily a máte je krásně udělané!
A co už jsem ulovila?

Nádobíčko! 
Pravý cibulák to asi nebude, značka nikde žádná, ale nestěžuju si :)




Staré vánoční ozdoby!

Zrcadlo!

Či boží truhlu - ta je teda z nyxu za 250 kč, ale i tak!!! Mám radost!

Tak co, kdo další bude  stejně jako já lovit domov? :)

středa 3. srpna 2016

Do Mníšku pod Prrr....Brdy

Já vím, dětinskej vtip, ale nešlo si nevzpomenout, že když jsme se ve škole  s kamarádkou Evičkou dověděly, že existují hory Brdy, mohly jsme se pos... tedy počůrat smíchy. Do Mníšku pod Brdy vedly mé a synovy kroky včera. Pokračujeme v prázdninovém programu, jen sami dva, když má maminka konečně trochu čas. Zámek, rybník, ale i sekáč jsme stihli!

Jak se tam dostat?
Tak samozřejmě záleží, odkud jedete. My jeli z Prahy, takže autobus č. 317 a 320 ze Smíchovského nádraží, vyhledávač ukazoval cenu 42 Kč, s platnou pražskou legitkou jsem se dostala na 24 Kč, dítko do 6  zdarma. Vystoupili jsme po půl hodině na zastávce Mníšek pod Brdy, náměstí. Ve všední den to jezdí co půl hodinu.

Kam teď?
Náměstí je hned za rohem od zastávky a koukala jsem do map, že i zámek je kousek. Potěšilo mě, že nejen že je kousek, ale je i dobře vidět. Na Albertu  v kopcovitém náměstíčku jsme si koupili něco na zub a vyrazili na zámek,.

Zámek pro děti!!!
Prohlídka pro děti začínala v 10:45.  My měli prohlídku se zámeckými skřítky, další jsou, koukám, i s princeznou Aničkou či babičkou Růženkou. Tak či tak, tento nápad - jejich udělat tento druh prohlídek, ev. i můj, vydat se tam, kvituji, protože kdo má děti, tak ví, že klasickou prohlídku by se zájmem vydržely poslouchat minutu, dvě, když budu optimista, možná i tři!

Nechtěl se mi tahat foťák, takže z mobilu je také mobilní kvalita (ano, nemám nejnovější model). No, nejlepší vidět na vlastní oči.. ten Mníšek :)

Na stránkách se píše, že se prohlídka má rezerovat, ale to jsem si všimla až teď, no vzali nás i bez rezervace, celkem bylo asi devět holčiček a jeden Teodorek k tomu - prý první, co tam je na návštěvě - poslední místní pán byl totiž pan Teodorik, tak by si to paní průvodkyně - princezna Anička, dozajista pamatovala.



Princezna byla milá, pěkně si s dětmi povídala, sem tam se jich na něco ptala, prostě žádná sucharka, takže za nás dobrý. Různě po zámku byli nastrkaní, tedy pardon, bydleli tam skřítci, k nim jsme si také poslechli příběh, co dělají či nedělají a pár vět přihodila princezna i pro větší holčičky, pro nás. Na své jsme si přišly - my velké, ale asi i ty malé - v poslední místnosti, kde až se smělo fotit. Byla tam výstava dobových obleků navlečených na bárbínkách. No, vybrala bych si nějaké šaty, tak padesát.


Po hadříkách jsme se se synem vydali ještě do sklepa - na pohádkové postavy. Zase s Aničkou, zase si se synem pěkně povídala (byli jsme tam jen dva, já a on), ale už ho to moc nebavilo. Největší radost měl z kocoura Modroočka, je holt tak trochu kočičkovej. 



Po sklepu jsme se přidali do dílen, kde už holčičky kreslily sádrové odlitky motýlků a soviček, syn si vybral, překvapivě, kočičky. Paní chtěla 60 korun, za odlitek i zážitek dohromady, no, dejme tomu, i když pocitově bych to dala za malý odlitek 40-50, nicméně aspoň nás přivedla na nápad, ano, do těch silikonových formiček, co máme doma, můžeme nalít i sádru.


Za kolik?
Málem bych zapomněla - dílnička pro děti, jak jsem psala, asi od 60 Kč, vstup do sklepa maminka + dítě do pěti let dohromady pade a na prohlídku pro děti maminka 95 Kč, dítě do pěti 10 Kč. Od pěti do devíti je to za 35 Kč.

Už se ten zámeckej rybník nahání
Když vyjdete ze zámku, dole potkáte domeček, kde se dříve prodávaly suvenýry - je to tam napsané. Když ho obejdete, narazíte na cestičku - syn tam šel před návštěnou čůrat, tak jsme na to přišli. A ta cestička vede kolem rybníčka a domu s mlýnským kolem. Je to lesní cesta, tak do půlky, s kočárkem bych se tam rozhodně nehnala, občas je dost nakřivo. Zhruba od  půlky už nejde jít uplně kolem rybníka, ale po malé silničce joo.  Člověk dojde zase  k zámku, tak za půl hodinky.


Od zámku coby kamenem do kostela, od kostela coby kamenem do hospody, byli jsme u Benáka, s výhledem do krajiny, do lesů, paráda. Podle foursquare nic moc, pro nás dobrý, kuřecí řízek s květákovou polívkou v menu za 95 Kč a jíst to šlo. 
Od hospody coby kamenem do sekáče, je to v boční ulici, jak je Albert. Když jsem se dychtivě probírala věcma, začalo pršet, takže do Barokního areálu skalka se podíváme někdy příště. Vyrazili jsme dost nalehko. Ale i tak, pěkné čtyři hodinky kousek za Prahou. Odvezli jsme si zážitky, odlitek kočky a já ještě tílko a tričko. A syn vlastně čtyři knoflíky po koruně do své sbírky pokladů.

pátek 29. července 2016

Krokouši v Praze - jaké to je

Mám dovču  a pár dní jsme se rozhodli se synkem strávit v Praze, jako turisti, jen s ubytováním zdarma,. tedy skoro, v ceně nájmu, jsme místní. Koukám kam bysme a co bysme a do oka mi padla Krokodýlí Zoo. Kupuji lístek přes Slevomat a jdeme.

Co s sebou
Pití - není možnost si tam nic koupit a je tam opravdu vlhko, asi to tak maj krokodýli rádi
Jídlo - pokud nemáte plný pupky, ani jídlo tam neprodávají
Možná vějíř :)
Jo a záchod tam je.

Kdy tam jít?
No obecně kdy máte čas a chuť, ale pokud jdete na krmení krokodýlů (čt 18, so a ne 10:30  a 14), jako my jsme šli, tak myslím, že stačí jít tak 20, max 30 minut předem. Na stránkách v poutači se sic píše desítky krokodýlů, ale je jich tam něco přes dvacet, navíc se většina z nich nehýbe, takže zejména jdete-li s dětmi, po dvaceti minutách se nudí a běhají dokola, tedy některé, a vy jen pak doufáte, že nenarazí do skla a když už, tak že krmení krokodýlů nezačne neplánovaně dřív.
Je tam ještě stoleček s omalovánkami, ale asi jen čtyři židličky, ale pravda, i to je zábava na deset minut a to se vyplatí.

Vstup
Dospělí 140 Kč, děti do tří let zdarma, děti 4-15 let 90 Kč, rodinná 2+2 za 390 Kč. Nás to se slevou vyšlo na 190 Kč: jedna velká, jeden skoro pětiletej. Všimla jsem si, že nějaká paní tam mávala dětskými lístky zdarma a slečny u vchodují říkaly, že jeden jde uplatnit vždy k jednomu dospělému. O chlup lepší kauf, než moje sleva, ale kde je vzala, nevím.

No  a jaké to je?
Jak jsem zmínila, většina krokodýlů sedí a ani se nehne, Ostatně jsou to, jak jsme se dověděli, tzv. lovci ze zálohy, tzn. že kořist neuhoní k smrti, ale prostě číhají a když je blízko, tak na ni vybafnou, vyskočí - i do výšky, vyjedou z vody a je hotovo. Když teda dobře secvaknou čelist, která je schopna vyvinout tlak 7 tun na centimetr čtvereční.

Malé děti mohou stoupat na stoličky, které jsou přistaveny k teráriím a koukat  si s krokodýly z očí do očí. Krokodýli dělali tak trochu psí oči.. vypadali smutně mi přišlo, no, ale i nebezpečně. Nechtěla bych hrbolatého kamaráda potkat bez toho skla... Sem tam nějaký skočil do bazénku, který měl odhadem tak metr na metr, takže se divím, že jsme neviděli i krokodýlí slzy..



Před samotným krmením byla prezentace s přednáškou, asi 15minutová, kde jsme se dověděli, co krokodýli rádi obědvají, jak oběd uloví atp.  A pak hurá ke krokoušům! Bylo nás tam celkem dost, rozdělili jsme se na dvě skupiny a každá šla s vůdcem se stehýnky v krabičce jinam. Synovi stačilo vidět jednu sváču: krokodýl měl rozšířené zorničky, po mase chňapal, jako by týden nejedl a já si říkala: oje, to zas budu noční můry!

Syn spal se mnou, chvíli chtěl držet za ruku, pak se zas lekl, že ho za tu ruku drží krokodýl, nebo že polštář je krokodýl...ale dobrý, ustáli jsme to společně, ještě teď spinká a pěkně. Aby ne, když je půl sedmé.
Chtěla jsem mu ukázat, jak to v přírodě chodí. To viděl. Teda v přírodě.. u zvířat, jak to chodí, i v terariu. Nakonec jsme si řekli, že je fajn, že v České republice krokouše nemáme a snad dnešní noční strachy byly poslední.

PS: Pokud pujdete na krmení a chcete zaperlit, větší stisk než krokodýl má...... želva kajmanka!

středa 27. července 2016

Hypotéka hypoteticky

No, ač nepřítel velkého zadlužování, u mě nastal čas, kdy jsem začala zkoumat co a jak s hypotékou. A protože nejsem jediná, koho hypotéky zajímají, ráda se podělím o své poznatky - případně doplním o vaše.

Čím se řídím

  • Nejde o pár korun, takže to chce rozhodně zvážit ze všech stran
  • Jde o závazek - tedy zpravidla - na dlouhou dobu. Proto čím menší měsíční splátka, tím menší riziko, že nebude na chleba..za pár let, za dvacet, za třicet...
  • Z důvodů uvedených výše jsem si dala strop, co nechci přesahnout, pokud do toho půjdu. I když je teď úroková sazba nízká, může se to změnit - a změní, známe ty sinusoidy, takže lepší platit méně a ev. šetřit na později, než to mít tzv. „na krev" a při prvním finančním problému brečet
  • Ano, schopnost splácet resp. neschopnost splácet se dá pojistit, ale není lepší si tu smou částku dávat stranou, pro případ, že nejsem schopna splácet?
Postupně... zvážit ze všech stran pro mě znamená nespokojit se s první nabídkou a prvním sympatickým člověkem, který zaručeně nabízí to nejlepší pro vás. A pro mě. Jsem asi trochu podezíravá, asi i na základě některých mých zkušeností a taky díky práci, kterou dělám, ale říkám si: kde je ta záruka, že ten člověk chce opravdu to nejlepší pro mě, a ne pro sebe? V hypotékách se točí veliké peníze, pravděpodobně i pěkné provize a sice mi sem tam někdo někoho doporučí, že s ním byl spokojen, ale ptám se.. porovnával si ostatní nabídky?
Možná jsem zbytečně nedůvěřivá, ale sorry, když jde o miliony, razím zásadu "Důvěřuj, ale prověřuj".

Navíc jsem zjistila, že když teď jednám se třemi zástupci, jak poradci či zásupci banky, tak chtějí znát konkurenční nabídku - tu jim samozřejmě ráda sdělím - aby měli argumenty pro svého chlebodárce či partnera a snažili se dostat ještě něco lepšího. Což by zřejmě po prvním kývnutí nenastalo. 

Možná si říkáte, že jsem nefér, že jednám s více lidmy, ale tak to prostě chodí, volný obchod tu je. A jsou to moje miliony, které nemám a které budu splácet. Já. Ne oni. 

Jde o závazek na dlouhou dobu - je mi jasné, že když budu splácet kratší dobu, tak méně přeplatím, Ano Ale zase na stranu druhou...pokud nemám nějakou záruku -a tu nemám nikdy - že budu mít vždycky dost peněz na vysokou splátku, tak já volím menší splátku, menší nerv, větší přeplatek, Nebo v případě nezajištěného úvěru, který může pokrýt to, co hypotéka, můžu splatit dřív a tím pádem za míň, pokud se nemýlím. Je to samozřejmě na každém zvlášť, můj ideální stav je platit plus minus to, co za nájem  - klidně o něco víc, ale prostě nic drastického. Vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, tak nájem pro rodinu za byt 3kk bude nejméně 12 tis, spíš víc. Podobně tak splátka a energie měsíčně k tomu, když se pohybujeme okolo 2,5 mio. 

Na co je třeba nezapomenout
Říkala jsem si, že kdyby se stalo něco, že bych nemohla splácet, jednak teda se zas teoreticky můžu zas přestěhovat do podnájmu (i když tím pádem bych neměla ani na něj, pokud by to nebyla nějaká ubikace) a dům pronajmout - ale za víc, nebo prodat. Jenže! Prvních x let se splácí jen úroky, cena za dům přijde na řadu až poté, takže pokud chci prodat dům za dva roky, pravděpodobně na tom  prodělám, protože tou dobou nebudu mít splacenou zdaleka ani polovinu, či třetinu, možná ani čtvrtinu úroků ne. Takže prodělám. Nebo jde nějak převést hypotéka i s domem? Ale zas proč by to kupující dělal? Ale opravte mě, třeba se pletu.

Tak který?
A to už se dostáváme k výběru nemovitosti. Jasně, je to hodně individuální, ale co je moje ideálná nemovitost: nemusí být velká plochou, resp. obývák s kuchyň koutem, který je oroavdu v koutě nebo trochu schovaný, může být větší. Jinak stčí menší pokoje. Jo, je to fajn, mít velký prostor, ale taky ja pak dražší vytápění  a zas více menších místností poskytuje více soukromí, každýsi může zalézt do svojeho. A taky aby tam byla aspoň nějaká okna. Sice, pokud se nepletu, čím větší okno, tím větší riziko úniku tepla, ale prostě nebudu bydlet v nějaký černotě. 

Z kuchyně. a ideálně i z obýváku, vidím na zahradu a to na tu část, kde se s největší pravděpodoností budou zdržovat moje děti. Koukala jsem na pěkný domek na pěkném místě, ale obyvák a kuchyň v patře, navíc kuchyň hned nad schodama bez oddělení, takže v zimě, když chci být v obýváku, tak musím vytopit i celou chodbu. No, nevim, To už se dostávám k dalímu bodu - provoz. Samozřejmě čím méně, tím lépe. Co se týče topení, přiznám se bez mušení, že zatím nemám dokonalý přehled, kolik co stojí a co se vyplatí, ale předpokládám, že něco jako je v pasivních domech, je nej.
Opět - viděla jsem domy, i pěkné,ale starší, kde by asi nebylo od věci, pokud by to šlo, nějak změnit typ vytápění, vaření atp. Aby prostě člověk měl co nejmenší režie a tím pádem co největší svobodu a nemusel v práci trávit 56 hodin týdně...

Do čeho nevidím, to je konstrukce atp, ale myslím, že vím, koho se zeptat.  

Ještě si možná  na něco vzpomentu a dopíšu, možná i časem změním názor. Ale určitě ne na všechno... zdravý selský rozum budu mít pořád. Resp. teď už. Kdybych ho měla dřív, trochu víc si našetřím :)

pátek 22. července 2016

Vypadni! Aspoň na chvíli...

Nedávno jsem zjistila jednu věc: umím číst pohádky a přitom přemejšlet o něčem naprosto jiném. Prostě čtu automaticky, i s intonací, všechno tam je, jen já ne...

Syn byl začátkem července týden na chalupě s babi a dědou. Byl to letos první týden, kdy jsem byla bez něj. Ještě na chalupě, když jsem ho tam vezla, jsem si udělala seznam, co všechno musím - a hlavně můžu,když nemusím na pátou spěchat do školky, zařídit.

Zrušila jsem si životní pojistku, zanesla boty do opravy, kabát do čistírny, na pedikůru jsem si zašla po sto letech, koupila si sandálky a svetry, šla na výstavu, kde jsem si mohla v klidu prohlédnout a přečíst, co mě zajímá a nemusela jsem ji rychle proběhnout ještě se strachem, aby miničlověk něco nerozbil. A byla jsem na večeři s kamarádkou a kamarádem a pak ještě s další kamarádkou. Pěkné to bylo.

Další víkend jsem jela pro syna, ač jsem ten týden bez něj chodila do práce, tak odpočatá - od té věčně zapnuté pozornosti. Nebo nepozornosti? Došlo mi, že čím delší dobu v kuse jsem se synem, tím víc ho začínám vnímat jako ty pohádky: automaticky.

Klidně s ním i mluvím, odpovídám, ale nejsem tam. Jinak tomu bylo po tom týdnu, kdy byl pryč. Ptal se na něco, já vnímala na 100 %, prožívala jsem to s ním, prostě byla jsem tam, najednou. Víc si s ním hraju, povídám. Malé bezvýznamné plus má i naše lednička, který odešla do věčných lovišť, tak asi týden moc nevyvařujeme, uklidila jsem během toho týdne, co tu nebyl, takže odpadá hodně takového toho běžného „must do", prostě když přijde člověk v pět práce, musí navařit, nádobí poklidit, sem tam něco setřít či utřít, prádlo vyprat a hlavně sebrat složit.. to už pak moc času na ten život nezbývá.

Menší časové nároky na rutinu, ale hlavně !!! vypadnutí  z rutiny a „odpočinek" od syna mě vrátily zpátky k němu. Je to těžké když je člověk povětšinu času sám, se nějak odreagovat, ale je to potřeba. Návratnost 1 000 %.

 Proto nabádám i vás: jak to jde, vypadněte. aspoň na chvíli!


Pámbu vám to oplatí na dětech.



sobota 25. června 2016

Šuby duby amerika - jak jsme nejely

Ač mi jako děcku přišla Austrálie či Amerika jako nedosažitelná destinace…a nebylo to myslím dané jen režimem, jednoho krásného dne roku 2003 jsem sedla na éro a vydala se tam. S Verčou a Míšou. Na léto. Vail byl nááádherný! Víc než pohory mám radši podpatky, ale i tak mě prostě svými třiapůltisícovými horami nadchl.
Příhoda však není o horách, ale o silnici. Kamarád Bruce nám, ubohým českým  děvčatům, půjčil káru. Automat, jak jinak, v juesej. A to  mi přišlo celkem fajn, akorát jsem neměla řidičák, inu rozhodla jsem se, že pojedeme asi 60 -90mil někam a tam si ho udělám. Vyjely jsme, Verča za volantem, já vedle. Ale ouha. Třicet mil po Innerstate 70, pár metrů za exitem, nám autíčko přestalo jet. Vystoupily jsme a lomily rukama. Toho si naštěstí všiml kolemjedoucí indián a na kárku se nám mrkl. Nelíbila se mu ta zelená tektutina, co z něj tekla. Vzpomněly jsme si, že vlastně pod autem bylo něco už u domu, na parkovišti.  Indián nám tuším nalil něco do... chladiče? A řekl, ať to zkusíme za půl hoďky znovu. Nic. Dalším andělem byla Hillary z Utahu, ta nezkoušela dělat hrdinku, ale vzala nás svým autem do dalšího městčka, či vísky. Eaglu.
Hledaly jsme opraváře, ale místo toho nás našli zuřivý reportéři nevim odkud a ptali se, co si myslíme o tom, že Kobe Bryantovi přišla nějaká náruživá fanynka ukázat na hotel svoje míče i koš…když je ženatej. Řekly jsme, že hledáme autoopravnu! Co nám je po nějakým americkým skandálu, náš skandál byl na prvním místě.
A našly jsme! Udaly jsme polohu auta s přesností na 30 mil, odhad vzdálenosti nikdy nepatřil mezi moje silné stránky..a čekaly, než ho najdou, přivezou a opraví. No, chvíli to trvalo, ale našli, přivezli a neopravili. Prej něco vážnýho s motorem. Chtěli po nás 110 dolarů, ale bohužel jsme měly u sebe 107,páč za tři jsem si před chvíli koupila oříšky, ale dobrý, hlavu nám neutrhly a vyrazily jsme dom, bez autíčka, s prázdnou šrajtoflí. Na cestu jsme naštěstí mohly vybrat v bankáči.
Ve Vailu jsme bydlely  u dálnice, přes kterou se, překvapivě, nemělo přecházet, I když I to jsme si občas lajsly. Takový ty americký náklaďáky, který snad znáte z filmu Hřbitov domácích zviřátek, byly vidět z daleka. Když jsme se vracely z výletu, řekly jsme si, že vystoupíme na druhé straně silnice, oproti našemu bydlišti a přeběhnem, ať už jsme doma. Jenže bus tam nezastavil, no tak  jsme holt vystoupily až na další zastávce, na autobusáku. Tam jsme skočily na další bus zpět, co nás vyhodí hned u baráčku na správně straně a těšily jsme se do sprchy, byly jsme vorvaný.  Ale jejdanenky, bus  sice zastavil na příští zastávce, bohužel to bylo až ve vesnici, kterou jsme projely asi před půl hodinou. V  Avonu.
To už se nedalo dělat nic jinýho, než se smát…a dát si kafe a počkat na autobus zpět.
Přijely jsme bez auta, bez peněz, ale zato s pěknou veselou příhodou, a to se cení! wink
PS: fotky jsou selfies! Na samospoušť!

Miláčkové

Co na srdci, to na jazyku, nejsou ty děti sladké?


-Mami, jaký máš heslo do počítače? Abych věděl, kdybys umřela
-Ale jeste nechceš, abych umřela, ne? 
- ne, ale budu vzpomínat
(za 5 minut ve výtahu mi šeptá)
- Až budeš umírat, tak mi to heslo rekneš, viď


syn: Já mám rád tebe, Aničku, babičku...
babička: protože jsou holky hodnější?
syn: ne, protože maj hezčí obličeje!

pátek 10. června 2016

Starosti s nájemným

(toto jsem složila asi jako 11-12letá, není datováno, ale dle data výroby Jurského parku.. :) A máte zde šanci dětem vysvětlit, co je nájemné a že filmy nejdřív musí někdo natočit!)


Starosti s nájemným
Stegosaurus s Brontosaurem
mají stejné zájmy.
jak si mají vydělávat,
aby zaplatili nájmy?

Tyranosaurus jim zvýše radí:
běžte do televize,
lidi vás budou mít rádi.
Nebo hrajte v první lize.

Oba už si vybrali,
do televize spěchají,
bude se tam točit film,
vše probíhá potají.

Steven Spielberg všechno řídí,
okamžitě přijímá je.
Ale copak budem točit?
Ihned oba zajímá je.

Když mám tady dinosaury,
Jurský park to tedy bude,
je to nápad jedinečný,
konkurence těžko bude.

Oba dva už pracují,
peníze se hrnou.
Na nájem už dávno mají,
však práci nechtěj jinou.

Pterodaktyl závidí,
ti už mají peněz.
A já bydlím v popelnici,
studem bych tam nevlez.

Stegosaurus slyší ho,
nad ním slituje se,
koupil mu farmu v Austrálii,
jen ať si létá v lese.

Starosti s nájemným,
rychle se ztrácí,
koupily si vilu
a žijí tu spolu s legrací.

Lidé se hrnou na nový film do kin,
s tím dějem bezvadným,
nikdo nevím že na začátku byla

starost  s nájemným.

Co se dá dělat z domu – část 1. Diskuze a průzkum

Pokud dostáváte nějaké sociální dávky, asi se vám nevyplatí pracovat, protože co vyděláte, o to samé byste přišly na dávkách. Zvláštní systém… Pokud však toto řešit nemusíte, je zde několik možností, co může člověk dělat a mít při tom děti doma.

Dnes se podíváme na dvě z nich:

Rekrutace
Nevadí,  pokud nebydlíte v Praze. Výzkumné agentury dělají průzkumy i mimo Prahu.  Rekrutér nebo rekrutátor je člověk, který shání lidi na tyto výzkumy. Agentura zašle požadavky, koho má hledat a rekrutér hledá a hledá… samozřejmě asi nejdříve mezi přáteli, ale může si vytvářet databázi i dalších uživatelů. Každý se totiž smí účastnit jen jednou za půl roku a taky potřebujete lidi různých věků, různých vlastností a s různými zkušenostmi.
Jak na to?
Na internetu si najdete agentury na průzkum trhu ( TNS Aisa, Millward Brown, NMS Reserach a jistě jich bude víc). Tam zjistíte, zda někoho potřebují, pokud teď ne, zda můžete zaslat CV, aby se vám ozvali, až to bude aktuální. Když to je aktuální, proběhne školení a pak už můžete čekat na první zadání rekrutace.)

Vyplňování dotazníků
Agentur, které nabízejí odměnu za vyplňování dotazníků online, je spousta. Za sebe můžu doporučit firmu TNS Aisa - stačí vyplnit úvodní dotazníky a pak vám chodí vhodné dotazníky. Výplata se posílá po dosažení určité částky nebo po půl roce.
Registrace zde
U dalších agentur výplata přijde asi po milionech dotaznících, takže doporučuju pročíst si podmínky a rozhodnout se, zda se tomu chcete věnovat dlouhodobě.

 Mystery shopping
Co to je? Dostanete scénář a jdete na nákup – někdy stačí i jen telefonovat či jiný druh kontaktu. Po provedení úkolu vyplníte formulář a pak už jen čekáte na odměnu.
Kde se zaregistrovat?


 Já sama občas spolupracuji s těmito společnostmi výše, ale určitě jich je mnohem víc a pozor - stále více mystery shoppingů probíhá mimo Prahu!

Tak hodně štěstí! A klidně mi napiště další tipy: taucovazu  na gmailu mám.
Díky!

E-book boří mýty

Nový ebook boří mýty!


Holky, slečny, pan,í dámy - samoživitelky, či muži samoživitelé, kdo se ještě nezapojil do psaní ebooku, který zboří mýty o nás, samoživitelkách, zapojte se prosím. Není potřeba, aby text byl nějak spojen s vaším jménem. Klidně stačí na třeba centrum.cz, seznam.cz, email.cz založit email se jménem třeba abc@něco a z něj to poslat na taucovazu@gmail.com. Jsou nás v republice..no, asi statisíce, těžko někdo rekognuskuje přímo vás, pokud se nechcete podepisovat byť jen křestním.
Mám asi 7 příběhů a i v těchto sedmi se esi v polovině objevuje to, že chlap měl dluhy neznámo z čeho, proto byl konec. To asi taky moc lidí nenapadne…těch “venku”. Tak prosím, dejme jim vědět, JAK to ve skutečnosti chodí.. DÍKY!
Může to být souvislý příběh, co vás trápí a netrápí, nebo odpovědi na otázky:
1) jak se stalo, že jste sama (fakt nemusí být, jak kdo chce)
2) kolik vám je, kolik máte dětí, jak staré (taky může být cca – je mi přes 40, dětem je do tří let)
3) platí partner? Ano – ne, pokud ne, jak to řešíte
4) máte práci? Brigádu? podnikáte?
5) máte školku?
6) máte dost peněz? jak to řešíte
7) pomáhá rodina?
8) jak bydlíte?
9) co vás nejvíc trápí?
10) co vás drží nad vodou?
11) co by vám nejvíc pomohlo
12) jaký je váš “světonázor” – optimista, pesimista, jste oběť, atp.
13] udělala jste někdy něco, na co nejste pyšná?
14) jak řešíte hlídání? co váš společenský život?
15) co muži, co si o nich myslíte? Mění se to?
16) řešila jste někdy něco s policií?
co jsem zapomněla?

čtvrtek 9. června 2016

Maluj(u) zase obrázky

Ukázka ze závěrečné  práce kurzu ilustrace, pár slov o něm zde


Kde ušetřit - peníze, čas a přírodu -2. část - koupelna

Nedávno mi psala kamarádka, že má doma zásobu krému asi na pět set let dopředu a za trest se teď bude mazat, když si kupuje to, co nepotřebuje. Já jsem svoje krémy a krémičky redukovala několikrát, naposledy po přečtení knížky Zázračný úklid od Marie Kondo, o té se také ráda někdy rozepíšu, ale když ji dáte do gůglu, najdete jak praktické tipy z ní, tak chválu, chválu a chválu.

Takže co mám v koupelně teď?

  • odličovací vodu na řasenku
  • odlakovač na nehty
  • dva zbytky nočních krémů, průběžně plácám
  • vzoreček liftingového krému, co jsem někde dostala
  • a zbytek krému na ruce, který taky používám jednou za sto let
Vůně:
Polštářky, houby.. 
  • odličovací polštářky či vatu už používám jen na odlakování nehtů, na obličej mám mořskou houbu, máme ji i u vany na mytí. http://www.morskahouba.cz/cz/ Je to přírodní a houbový tamponek na odličení je omyvatelný...
Šampony, sprcháče, mýdla
  • sprcháč teď nemám žádnej, máme v mističce na mýdlo olivové mýdlo.. a u něj mořskou houbu.
  • šampony jsem naposled kupovala v drogerii na Olšanském náměstí v Praze, české výroby, dobrá cena. Pro syna malinový, pro mě vaječný. Ale přemýšlím, že zaúkoluju strejdu z Německa, ať nakoupí něco v německým DMku, od Weledy či Alverde, musím se podívat, co všechno mají. Rozhodně mají nižší ceny, než my tady v ČR. Do budoucna přemýšlím o kombinaci české výrobky/dovoz přírodní kosmetika Německo.
Úklid:
  • Savo.. mám ho tam. Jsem pro přírodní věci, ale ocamcad pocamcaď. Ale taky tam mám jedlou sodu, taky s ní občas něco čistím. 
  • hadry mám ze starejch pyžam a prostěradel
  • Prací prášek mám v kuchyni, neb tam mám pračku.. to ještě nemám dořešené, teď mám nějakej levnej z krámu, ale chci zkusit vyrobit domácí z jádrového mýdla, mám i zbytek slupek z mýdlových ořechů. Ale opět - nebráním se kombinaci s "normálním" - jen se porozhlédnu po něčem ekologickém. 
No  a pak pár pičičminek, takový ty lesky, řasenka, stíny, to mám asi sto let, něco jsem podarovala lidem v nouzi, něco si nechávám, koupila jsem si jen červenou rtěnku a řasenky si kupuju. Jinak jsem saturovaná. 

Zkrátka, čím míň, tím líp!

Kde domov můj! - Praha

Chodím zase do kroužku, na ilustraci. Mám radost.  Děláme tam závěrečnou práci, téma je:

Kde domov můj.

 Bavili jsme se všichni hromadně, jak to kdo pojme. Mě na první dobrou napadlo, co bylo charakteristické pro všechny moje domovy a kde asi jednou skončím. Po několika dalších úvahách jsem se k tomuto tématu vrátila  a jdu do finále, za 14 dní odevzdávám. Tuto otázku řeším nejen na papíře, ale i v hlavě...

Co se mnou zarezonovalo, při těch diskuzích, bylo to, když jedna holčina říkala, že to má ráda na chalupě, zahrádka, klid, ale nakonec se vždycky vrátí do té Prahy, kde má kamarády, práci... Jo...

Vždy, když sedám do vlaku či autobusu a vracím se z chalupy do Prahy, říkám si: 

Proč já tam, do té Prahy,  vlastně zase jedu? Nebylo by mi líp tady? V klidu?

Mno, asi bylo. Ale oboje má své plusy a minusy. Nejen pro tu svou závěrečnou práci, ale i pro život, bude dobré si je sepsat. 

Varianty jsou vlastně 4: 
  • Praha
  • okolí Prahy
  • rodné město
  • chalupa a okolí

díl první: PRAHA

+ hodně pracovních možností, i různá networkingová setkání
+ školy pro dospělé i děti, kurzy - některé i zdarma placené z EU
+ noční život: nepřeberné množství kaváren, hospod všeho druhu, restaurací, koncerty vážné i nevážné, divadla atp. atp.
+ přátelé: jsou tu, různě rozstrkaní po Praze a okolí
+ genius loci - staré město i jiná místa mají své kouzlo
+ s dětmi a bez rodiny - zpravidla placené hlídání dětí



- hodně lidí, všude, ve městě, v krámech, na hřišti, na akcích pro děti..všude!
- příroda sem tam - ano, ale když už, opět prošpikovaná lidmi
- bydlení - když pěkné, tak drahé - několikanásobně oproti zbytku ČR
- zahrádka jen na balkoně
- metro je rychlý, ale nehezký
- nepřítomnost rodiny - sestra je v rodném městě, mamka taky, taťka, co šel do důchodu, je víceméně spíš na chalupě




V Praze jsem skoro 16 let. Před skoro pěti lety jsem porodila syna.

Takže abych to uvedla na pravou míru:
práce - můžu dělat takovou, abych syna vyzvedla do 17 ve školce
kurzy - nemám na ně čas, případně peníze, protože pokud nejsou zdarma s hlídáním dětí a o víkendu (i takové jsem absolvovala), musím platit jak za kurz, tak za hlídání. Taky to jde,  ale.. 
noční život - ten už skoro neznám. Člověk si rozmyslí, než někam jde, nedá si ani lok a už ho to stojí 400, ale samo, čas od času jdu.
přátelé - bez syna jsme se vídali i přes týden či o víkendu v hospodě, teď se vidíme OBČAS o víkendu mimo Prahu, ale opravdu občas. Holt lidé s dětmi a bez nich tráví čas jinak. Ti s dětma zas tráví čas s rodinou atp. Vídám se s kamarádkama o víkendech většinou, když nejsme odjetí, ale v týdnu po školce málokdy, to jsem ráda, že uvařím, poklidím a tak.
A genius loci? Jo, tak ten tu je, ale v týdnu to se synem nedávám a o víkendech jsme pryč, jak to jde. Ale zas abych jen nesejčkovala, někdy v Praze jsme a hrajeme si na turisty a oproti jiným dnům mám oči otevřené. A líbí se mi, co vidím. Když se zrovna nemusím koukat, kde syn zrovna pobíhá.

Nicméně jak tak nad tím přemýšlím, možná by mi hlídání dětí vytrhlo trn z paty, aspoň v nějakém směru. Mezi miliony lidí bych se stejně nehrnula často, ale sem tam.. ano :)