Syn byl začátkem července týden na chalupě s babi a dědou. Byl to letos první týden, kdy jsem byla bez něj. Ještě na chalupě, když jsem ho tam vezla, jsem si udělala seznam, co všechno musím - a hlavně můžu,když nemusím na pátou spěchat do školky, zařídit.
Zrušila jsem si životní pojistku, zanesla boty do opravy, kabát do čistírny, na pedikůru jsem si zašla po sto letech, koupila si sandálky a svetry, šla na výstavu, kde jsem si mohla v klidu prohlédnout a přečíst, co mě zajímá a nemusela jsem ji rychle proběhnout ještě se strachem, aby miničlověk něco nerozbil. A byla jsem na večeři s kamarádkou a kamarádem a pak ještě s další kamarádkou. Pěkné to bylo.
Další víkend jsem jela pro syna, ač jsem ten týden bez něj chodila do práce, tak odpočatá - od té věčně zapnuté pozornosti. Nebo nepozornosti? Došlo mi, že čím delší dobu v kuse jsem se synem, tím víc ho začínám vnímat jako ty pohádky: automaticky.
Klidně s ním i mluvím, odpovídám, ale nejsem tam. Jinak tomu bylo po tom týdnu, kdy byl pryč. Ptal se na něco, já vnímala na 100 %, prožívala jsem to s ním, prostě byla jsem tam, najednou. Víc si s ním hraju, povídám. Malé bezvýznamné plus má i naše lednička, který odešla do věčných lovišť, tak asi týden moc nevyvařujeme, uklidila jsem během toho týdne, co tu nebyl, takže odpadá hodně takového toho běžného „must do", prostě když přijde člověk v pět práce, musí navařit, nádobí poklidit, sem tam něco setřít či utřít, prádlo vyprat a hlavně sebrat složit.. to už pak moc času na ten život nezbývá.
Menší časové nároky na rutinu, ale hlavně !!! vypadnutí z rutiny a „odpočinek" od syna mě vrátily zpátky k němu. Je to těžké když je člověk povětšinu času sám, se nějak odreagovat, ale je to potřeba. Návratnost 1 000 %.
Proto nabádám i vás: jak to jde, vypadněte. aspoň na chvíli!
Pámbu vám to oplatí na dětech.
Žádné komentáře:
Okomentovat