Minule jsem se rodila na Vinohradech a tam už nikdy více... lidí jak na Václaváku, otevřeno asi dvacet dveří do porodního sálu, při příjezdu mi strkali do ruky formulář od ČSÚ, zda bych ho mohla laskavě mezi kontrakcemi vyplnit...
S druhým synem jsem se nakonec rozhodla pro Podolí. Termín registrací jsem prošvihla - ty prupovídky, že s prvním dítětem víte přesně, jaký jste těhotenský týden a pomalu i hodina a máte všechno načtené, s druhým víte plus mínus dva, tři týdny a už nic neřešíte... jsou pravdivé. Takže asi v 16. týdnu jsem zjistila, že je na registraci pozdě, nicméně že se místa sem tam uvolňují v osm ráno, tak jsem parkrát zasedla k počítači se stopkami v ruce a asi na pátý pokus tam bylo moje datum (+-týden termín) a zároveň se mi i zadařilo, Přemýšlela jsem o Hořovicích či Neratovicích, ale vzhledem k tomu, že otec druhého syna zatím nežije trvale v ČR, jsem zvolila něco blíž při ruce, kdyby třeba porod přišel dřív a otec ještě nebyl.
Rodila jsem, jak jsem se dověděla z papírů, v 39+5 tt. Datum 19/11 jsem si tipla nejen já, ale i můj synovec a kamarád tatínka č. 2. Do 18/11 jsem měla ještě nějaké plány jako zajít na workshop, do kina na Bridget Jones má dítě či posedět s kolegy. A 19/11 mi také končila legitimace na MHD.
Voda mi praskla v pátek 18/11 ve 22:30. První syn byl už u babičky a dědy ve Východních Čechách, tatínek na místě, auto před domem, taška nachystaná. Leželi jsme v posteli a povídali si o porodu, pak jsem šla čůrat a najednou se ozval zvuk, jak když vyndáte špunt z lahve. PLONK! Stoupla jsem si po čůrání a říkám: „Myslím, že mi praskla voda". Ještě chvíli jsem stála a teklo ze mě vody jak na Niagárských vodopádech. Došla jsem si pro porodnickou vložku, či spíš vložky a trochu ty proudy zachytávala. Budoucí tatínek se začal strojit, já skočila do sprchy, hodila na sebe leginy, do nich tři vložky a jeli jsme. Kontrakce jsem neměla.
V Podolí jsme na recepci nahlásili jméno a vyrazili do čtvrtého patra, zvonila jsem na porodní sál. Když paní v mluvítku zjistila, že zatím nemám kontrakce, řekla, ať chvíli počkáme, že přijde. Tento čas jsme využili k focení - no jo, hlavně že jsem stokrát psala na seznam „to do" vyfotit se s bříškem, foto, focení. Kolikrát jsem napsala, tolikrát jsme posunuli kvůli jiným věcem. Na programu bylo samozřejmě i na sobotu, jenže...
Asi za 15 minut si mě paní vzala dovnitř, posadila mě na monitor (pro ajťáky - ne na monitor od počítače, ale monitor srdíčka našeho Ottíčka, resp, monitor mi připla na břicho). A vyptávala se co a jak. Po monitoru přišla doktorka, skočila jsem na křeslo, pořád ze mě tekla ta voda .Říkaly, že je aspoň vidět, že je čirá. A že se nemusím bát, že mimčo má pořád vevnitř vody dost. Vyšetření bylo rychlé, vše v pořádku, ale ještě nerodím. Tak mě zas poslaly na chodbu, že si mě vyzvedne paní z oddělení rizikové těhotenství. Chtěly tím snad říct, že jsem stará? Jinak totiž po zdravotní stránce bylo vše v pořádku. Ale co už, hlavně že mě někam dali.
Porodní asistentka z rizikového se rozloučila s Ottíkovým tatínkem a poslala ho domů, že to může trvat i den nebo dva, než se to rozběhne a kdyby něco, že mu zavolám. Ať se jde vyspat. Nevěřil svým uším, Teď asi rozhodně spát nebude... asi hodinu seděl ještě v Podolí, ale pak jel.
Já jsem se dostala na apartmá č. 1, kde už ležela paní Schumacher, spala. Byl to takový minipokojíček se dvěma postelemi, u něj ještě koupelnička se sprchou a záchodem. Jo, to jsem zapomněla říct, co prdla voda, jsem skoro pořád chodila na „velkou", takovej samovolnej klystýr. Tělo prostě ví, co má dělat.
Pomalu jsem se uložila, ale než jsem usnula, byla tam „moje" asistentka znova, že musím znova na monitor, ten předtím se asi nepovedl, Ottík asi spal. To jsem se ptala už při kontrolách, proč vadí, když mimi spí. Prej ta křivka pak vypadá stejně, jako při nějaké nemoci, proto když nám synkové a dcerky v bříšku chrupkaj, musíme je budit.. anebo přetáčet monitor, jak se říká.
No tak jsem šla. Posadila mě na křeslo, pásy na břicho a sem tam zas žďuchala do břicha, ale mimič asi zase usínal, taky ve 12 v noci.. :) Řekla, že mi dá fyziologický roztok do kanyly, aby mimi nespalo a naopak monitor se podařil a mohla jsem jít spát já. Ptala jsem se, zda je to nutný, hned do mě něco píchat, ale prý je to jen čistý roztok a kdesi cosi.. no tak sem to odkejvala a odvrátila hlavu, fuj, kanyly a podobný jehly nemusím. A říkala jsem si potěš koště, to do mě budou chtít píchat léky horem dolem.
Když už jsem na monitoru seděla skoro hodinu, zdálo se mi, že se břicho začíná stahovat. To bylo okolo půl druhé. Zatím nic bolestivého, jen prostě malá změna. Říkala jsem to tý paní při přesunu na pokoj, tak prej kdyby to bylo nějak hodně, ať se ozvu.
Ve dvě jsem byla u ní jako na koni - ve 35, 45 a 55 byla takový větší kontrakce, ve 40, 50 jen malinká. No, nebo větší - zas tak velký to nebylo, oproti tomu, co přišlo pak. Paní mě poslala do sprchy, ať na sebe stříkám teplou a pak přijdu, že mě vyšetří.
Pomalu už jsem začínala i vzdychat, totiž dýchat, tak nějak víc. Ve 2:20 jsem se vypotácela z koupelničky a když mi šlo chodit, posouvala jsem se směr vyšetřovna. Paní mi říkala, že dejchám uplně blbě - dělala jsem velký nádech pusou, velký výdech pusou. Když mi to řekla, dejchala jsem rychle, to prej bych se brzo pozvracela, Tak jsem se ptala teda jak mám dejchat. Takže je to velký nádech nosem, velký výdech pusou. Kdo chodil na předporodní kurzy asi ví, já jsem je opět zazdila.
Skočila jsem na křeslo a pani poudá:
Na tři prsty! A branka mizí! To jste se nám pěkně rozkontrahovala!
Sice jsem nebyla o moc moudřejší, myslela jsem si, že otevřená mám bejt na osm prstů - pak jsem zjistila, že nejdřív se počítá na prsty, pak na centimetry nebo tak nějak, a branka že mizí teda asi bude dobře, ale kolik času mám... ptala jsem se, zda mám volat muže, prej je ještě čas. Že mám jít zas do sprchy a pak přijít. Ptala jsem se, zda mám nějak kroutit pánví, prej ne. Ale to si zas matně pamatuju z knížek či od asistentky, s kterou jsem měla pár randíček před prvním porodem, že to nějak lepší je. Než jsem se začla vykrůcat a hekat ve sprše, muže jsem přeci jen zavolala. Lepší chvíli počkat, než bejt pozdě.Ve tři další vyšetření a hurá, stěhuju se na sál! Muž, který akorát přijel, mi vzal věci, posadili mě na křeslo a jeli jsme. Měla jsem hodně zavřený či přivřený oči, asi jsem d toho i vzdychala, nevím. Všechno okolo mě bylo jako v mlze, jako v nějakým oparu. Kdybych někdy měla MDMA, myslela bych si, že takhle nějak to může působit, když se člověk vzdá kontroly.
Sál byl takový malý pokojíček, sem tam se mi někdo představil, ale nevnímala jsem to už moc, jela jsem si to svoje opojení. Vyskočila jsem do křesla, ač jsem nejdřív chtěla rodit jinak, než na zádech, teď jsem byla ráda, že jsem ráda. Aspoň nebylo tak naležato, jako na Vinohradech. Ptala jsem se ještě na klystýr, to že už nestihnem. Pravda, tu samovolnou očistu jsem zvládala i v té koupelničce s kontrakcemi. A pokud se nemýlím, dítě dohněda nebylo, zato do modra..
Porodní asistentka odešla nechala mě tam samotnou s mužem. Seděl mi u hlavy - chvíli jsem přemýšlela, zda ho nemám vykázat na židli v koutě, ale neudělala jsem to, jen jsem prostě dál neopouštěla ten svůj stav s hlavou v oblacích, s nohama na křesle.
Po pár velkých vzdychnutích, kontrakce byly co tři minuty, jsem měla pocit, že se to dere ven, samo! Muž se ptal, zda má skočit pro paní - říkala jsem, že ne, leč za minutu jsem ho prosila, ať pro ní skočí, Veni, vidi a řekla, že už leze hlavička - kousek zatlačila zpět a řekla, že můžu tlačit. Asi po pěti minutách na sále, to jde. Tak jsem zatlačila - řekla, že hlavička je v půlce. To jsem si taky všimla a těšila se na další kontrakci, ať Ottíka vytlačím aspoň ke krku, ktere je přeci jen o něco užší. Další kontrakce, další tlačení, pak ještě jednou a byl venku.
„To už je venku???" Ptala jsem se asistentky. Ano, je! Jé, tak to jsem ráda! Řekla jsem jako praktická žena, co už to má za sebou. Po prvním synovi jsem řekal UF.
Po praktických záležitostech teprva nastala ta romatnika...mimi ještě na šňůře, nemyté, nevážené, na břicho. Roztomilý, nejroztomilejší na světě, jako každé dítě pro své rodiče. A tak zranitelné. No, kdo rodil, ví, co vám budu povídat. A třeba i ten, kdo nerodil. Jako rozšířená rodina jsme společně strávili další minimálně dvě hodiny sami, jen my tři.
Po praktické stránce mě po porodu čekala ještě placenta, asistentka říkala, že až bude venku, tak se mi uleví, a nekecala. Ještě praktičtější bylo šití - malej mě natrh až k pr.. že jsem po nějaké době byla jak babiččin vyšívaný vánoční ubrus. Ještě přizvali nějakého doktora, ať zkontroluje, zda nemám natržený i řitní věnec, ale naštěstí ne. Těsně k němu, ale dobrý, vše půjde jak za starých časů. Ve zprávě jsem si pak přečetla, že jsem ztratila 300 ml krve. Malý pivo.
Po čase nám synka omyli, zvážili a tyhlety srandy, měl 3 990 g, 50 cm. A narodil se ve 3:26. Pak putoval opět na břicho. Ještě před těmito úkony taťka střihl šňůru. Vypadala jak bílá klobása a prej to šlo lehce. Čtyři dny před porodem mi někdo vyprávěl, jak stříhal a dost s tím bojoval. Asi blbý nůžky.
A jak jsem říkala, že dítko bylo do modra, tak to bylo kvůli tomu, jak se narodil rychle. Nestačil nějak dorotovat, tak se nějak odřel nebo zmáčkl, tak chvíli vypadal jak kominíkův syn, ale za den, dva to zmizlo, teď je trochu do žluta, ale o tom zas někdy příště.
Jak bych to zhodnotila v několika větách? Jsem spokojená. Pro mě za mě, ať si každý rodí kde chce. Komu je dobře pod dohledem lékařů, nechť je. Komu dobře doma, nechť je doma. Já osobně nejsem proti domácím porodům, ačkoliv sama bych do toho.. zatím ... nešla. Věřím, že domácí porod může přinést zážitek a prožitek, který v porodnici získáte horko těžko, nicméně... jak jsem se přesvědčila sama, v Podolí mi vyšli maximálně vstříc i bez porodního plánu, který jsem taky měla na „to do" listu... zasahovali minimálně, byli příjemní a zároveň profesionální a ruku v ruce s tím šlo to, že po natržení skoro na záda jsem nemusela volat rychlou a jet od malého z domu do porodnice... jako kdybych rodila doma. A mohla jsem mít malého tělo na tělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat