čtvrtek 27. prosince 2018

Bezva "biják" Anthropoid

Po sto letech se zase začínám koukat na filmy, když děti spí. Vzpomínám, na které upozorňovali přátelé na Facebooku a už vím - operace Anthropoid.

Kdybyste se mně předtím zeptali, co to je, o parašutistech bych vám asi řekla. Jména už žádná a jestli Heydrich fakt zemřel, spíš bych jen tipovala. Aneb jsem další  z generace, co o dějepisu skončila někde u první republiky a to kdoví,  a  jestli jsem se sama  o historii zajímala -  tak to jako dost vlažně, minimálně po čas puberty.

Ovšem pozor! Vzpomněla jsem si, že když mne onehdá v roce 2007 chytnul revizor, protože jsem měla studentskou legitku a před měsícem mi bylo 26...a asi čtvrt hodiny se mnou lomcoval pod eskalátorama na Malostranské, než přijeli policajti, z batohu, za který mne držel, mi vypadla kniha Praha ve stínu hákového kříže, to si pamatuju. Takže nějaký zájem jsem měla, vlastně jsem i studovala na Masarykově univerzitě Evropská studia a mezinárodní vztahy a tam jsem si teprve dojela" ten dějepis až do konce.

Chm, ale vlastně až teď, když jsem se koukala na Operaci Anthropoid, mi fakt jako docvaklo, že vlastně Němci byli všude. Všude tam, kudy jsem chodívala do hospod či barů, všude tam, kudy jsem chodila do sekáčů, na procházku a kdovíco. Dvanáct minut filmu jsem přeskočila, možná to ještě dokoukám, byly to asi 13. a druhá od konce. Ten boj v kostele mi nedělal dobře.

Hned po filmu jsem si našla asi 20 článků o operaci, taky jsem hned koukala, kde je Resslova. Jasně, jméno znám, i jsem jí kolikrát procházela, ale ani bych nevěděla, že tam je nějaký kostel. Až dnes, v 37 letech mi to ale dochází, Praha je prošpikovaná těmito místy a jasně, pár jich znám. Český rozhlas, tam jsem to měla víc vžité a už jsem i vzpomínala, co a jak, ale jinak.. prostě mlha mlha nic, nebo skoro nic. A takhle to prostě nejde.

S dějepisem občas nastává problém, že ho člověk může vnímat jako něco nereálného, jako jenom" učivo, zejména pokud je v tu dobu mladiství a má učitele suchara, naučit, napsat test, zapomenout.  Díky bohu ale existují způsoby, jak si ty příběhy přivlastnit, jak je zažít a zařadit do vzpomínek, které jsme, zpravidla, nezažili.

A já se ptám, jak to udělat? Dnes už je naštěstí všude mnoho projektů, kde si děti můžou osahat" spoustu věcí na vlastní kůži. Napadla mne kavárně Potmě, sice nejde o historickou událost, ale osahání situace někoho jiného naprosto dokonalé.
Dale jsem vzpomněla, jak jsem byla v Trutnově na Open Air festivalu, býval v srpnu. Zrovna to vyšlo na 21.8. a v poledne se místo kapely z beden ozvalo:

čera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod. překročila vojska Sovětského svazuPolské lidové republikyNěmecké demokratické republikyMaďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.
V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.
Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom [všem][7] zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.
Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.
Předsednictvo ÚV KSČ

Všem nám ztuhl úsměv na rtech a to i přesto, že mnozí návštěvníci byly rozjařni po x pivech atp.
Zkrátka, zase jsme si to trošku tak jako přivlastnili.

Nejsem nějakej posranej nácek, mám jen Česko ráda. Mám ráda Prahu a mám ráda vesnici, kde máme chalupu. Záleží mi na tom, aby moje děti věděly, odkud jsou  a kdo jsou. A kde třeba zase jednou budou a co je třeba dělat, aby se nedělo, co se dělo. Teď jsme totiž shodou náhod ...v Německu.

O filmu stále přemýšlím, přemýšlím o těch lidech, o hrdinech, o tom, co vsadili všanc a jak můžu být já aspoň nějak nápomocná, aby o nich přemýšlelo více a více lidí. Ono se to nějak vyvrbí, to je jisté.
Tento je první krok.


Žádné komentáře:

Okomentovat